středa 17. května 2017

Tři na cestě: Po Evropě a do srdce svých blízkých

Autor: David Nicholls
Originální název: Us
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015

„Proč nemůže pro změnu vyfotit něčí obličej?“
„Protože je sedmnáctiletý kluk, Douglasi. Ti dělají tohle.“
„Já to nedělal. Fotil jsem přírodu. Ptáky a veverky a zbytky opevnění z doby železné.“
„Právě proto je z tebe biochemik a z něj fotograf.“

Jednoho dne jsem dostala chuť na nějakou oddychovou, lehkou četbu. Něco, co se dá číst venku a přivede vás to na tu správnou letní atmosféru, zvedne vám to náladu o sto procent a po dočtení budete mít pocit, že život je báječný a zábavný. Zkrátka něco jako byla kniha Jeden den od Davida Nichollse, říkala jsem si cestou do knihovny. Takže jsem přeskočila oddíl fantasy i kriminálky, obešla dětskou a naučnou literaturu a marně hledala něco, co by mě zaujalo v sekci románů pro ženy. Už jsem udělala otočku k odchodu, když se přede mnou zhmotnila právě kniha Tři na cestě, shodou okolností od stejného autora. Rozečetla jsem ji rovnou cestou domů, pohodlně usazená na lavičce pod rozkvetlým stromem a s výhledem do přírody. Zkrátka osudová dokonalost :-).


Douglas Petersen a jeho manželka Connie mají manželskou krizi. Jsou svoji už pětadvacet let, mají téměř dospělého syna Albieho, a přece jednoho dne Connie Douglasovi oznámí, že ho chce opustit. Krach svého manželství si Douglas odmítá připustit, tak se společně vydají na velkou cestu po Evropě, která je má stmelit a dokázat Connie, že odchod by byla veliká chyba. Asi je vám jasné, že ideály je jedna věc a realita jiná a že plánované utužování rodiny se nakonec vydá úplně jiným směrem, než si všichni zúčastnění představovali.

 „Mám starost, aby nechtěl hrát po ulicích,“ vysvětlil jsem jí.
„Tak ať hraje! Jsou horší věci, co sedmnáctiletí kluci dělají.“
„Mám starost, aby nedělal i ty.“

Tak tohle byla kniha zcela dle mého gusta. Příběh sám o sobě není bůhvíjak originální, rodiče vezmou pubertálního synka na poznávací jízdu po Evropě a cesta pěkně zamíchá osudy a na závěr happy end. Anebo taky ne, nechte se překvapit :-). Ale autorův humor, styl a skvělé vyobrazení vztahů mezi dotyčnými, jsou hlavní důvody, proč byste si knihu měli přečíst.

Hezky popořadě. David Nicholls umí psát neskutečně vtipně. Suchý, jízlivý humor, protkaný sem tam sarkasmem, zajistí to, že se vám koutky úst budou samovolně zvedat a občas se vám bude i pěkně natřásat bránice. Vtipy nepůsobí vynucené a šroubovaně, ale naopak s lehkostí plynou hlavním hrdinům z úst a myšlenkové pochody Douglase stojí za všechny vynaložené peníze (nebo cestu do knihovny).

„Ještě něco? Potrpí si na trička s absurdně hlubokým výstřihem, takže permanentně vystavuje na odiv hrudní kost, a má ve zvyku vytahovat ruce z rukávů a strkat si je do podpaží. Odmítá nosit kabát, což je hodně zcestná výstřednost, jako by kabáty byly moc „masňácké“ a nudné, kdežto podchlazení bylo „in“. Proti čemu se tím bouří? Proti teplu? Proti pohodlí?“

Vyprávění sledujeme očima Douglase, je tedy vedeno v ich-formě, a aby to nebylo příliš přímočaré, autor vesele přeskakuje z přítomnosti do minulosti a mezi navštívenými památkami se tak seznámíte s historií vztahu Connie a Douglase. Od jejich prvního setkání, přes všechny vzlety, škobrtnutí a pády, události veselé i tragické, až po současný stav. Tím chytře vysvětluje, proč se postavy ocitly v situaci, v jaké se nacházejí, a proč mezi nimi vládne takové dusno. Douglas je povoláním biochemik, David Nicholls ho vyobrazil dle klasického stereotypu vědátora, tedy konzervativního, praktického a spolehlivého patrona, kterého každé vybočení z pečlivě naplánovaného itineráře vyvádí z míry. Ale i tak je to sympaťák každým coulem, který tak trochu připomíná Woodyho Allena, kterému ovšem notně obrousili hrany. Connie je naproti tomu bohémka a nezávislá duše a v jejích šlépějích jde i klackovitý Albie. Zkrátka rodinka k pohledání :-).

„V noci jsem se vydatně zpotil a v povlečení by se teď dala pěstovat řeřicha.“

Už  jejich cesta sama o sobě je dost zajímavá, trošku se přiučíte něco z historie výtvarného umění a proběhnete se s hrdiny po několika evropských metropolích. Perfektně se autorovi podařilo vypořádat se i se vztahy. Základ samozřejmě tvoří manželská krize Connie a Douglase, ale neméně důležitým je porouchaný vztah otce a syna. S trochou nadsázky a přece vnímavě a s citem se vše komplikuje a rozmotává přesně tak, jak to v životě bývá. A že něco působí trochu moc náhodně a prvoplánově? Ale no tak, vždyť je to román a bez trochy spisovatelského optimismu by to nebylo ono :-).

Tahle kniha je nesmírně zábavná, čtivá, komická i smutná, a věřte, že vám vykouzlí úsměv na tvaři a projasní den. A pokud bych ji měla srovnat s knihou Jeden den, tak ta se mi líbila víc, přece jen byla trochu originálnější a hrdinové mi byli povahově bližší (stejnojmenný film byl taky docela dobrý, ale kniha je kniha :-)). Ale obě hodnotím velmi vysoko. Takže neváhejte a na první prosluněné lavičkové čtení si náplanujte právě Davida Nichollse.

PS: První dojmy ovšem vypadaly nějak takto :-D:

„Tak jaká je ta kniha?“
„Uvádí mě do deprese.“
„A neříkala jsi, že ji čteš na vylepšení nálady?“
„Jo, jenže oni tady pořád cestují a užívají si a já sedím akorát doma a to mě deprimuje.“
„Ahá, hm , víš... co jsi jako čekala, když se to jmenuje Tři na cestě?!“

Četli jste něco od Davida Nichollse?

úterý 2. května 2017

Duben, číst si budem

Už od března sním o tom, že se vybalím ze všech těch svetrů, šál a teplých bund a budu si konečně moci číst venku a vyhřívat se na sluníčku. Zjevně to jsou velmi naivní představy, neboť jaro se letos rozhodlo, že na to hází bobek (beztak je zalezlé někde za pecí a zabrané do napínavé knihy). Takže moje nálada odpovídá počasí, ale snažím se ji poctivě vylepšovat. A dobrá kniha (v kombinaci s čokoládou) je v tomhle ohledu sázka na jistotu.

Mezi nejlepší knihy měsíce dubna řadím povedený debut českého autora Pavla Baroše Projekt Kronos (recenze) o životě v budoucnosti, tak děsivé a neutěšené, že jsem ráda, že si o ní můžu jen číst. Když zůstaneme u české sci-fi, tak by vaší pozornosti neměl ujít ani Epos o panáčkovi od Jaroslava Beznosky (recenze). Byla to šílená jízda, ale zábava zaručena. V rámci dokončení rozečtených sérií jsem přelouskala třetí díl Prachmistrů s názvem Podzimní republika od Briana McClellana, který byl parádním zakončením celé trilogie (recenze). A také Královnu ohně, ale tentokrát mě Anthony Ryan trochu zklamal (recenze).Velikonoce mi zpestřila kniha Betty MacDonaldové Vejce a já (recenze) a řeknu vám, že ta žena je báječná a její přístup k životu mi připomněl, že nad některé věcí je třeba se povznést.




Náladu mi rozhodně spravila kniha Deník fejsbukové matky od Lucie Nachtigallové. O životě s malými dětmi tato obdivuhodná žena ví své a povedené příběhy s jejími potomky v hlavních rolí ve formě fb statusů jsou vtipné, zábavné a příjemně osvěžující.

Nejslabším kouskem měsíce byla kniha Half Bad – Napůl zlý od Sally Green, která mi nesedla svým stylem (recenze) a manga Elegie pro ovečku od Kei Toumeho. Ač sedmidílná, tak se příběh neustále motal v kruhu a řešilo se jedno a to samé, což mě moc nebavilo.



Filmy


Za celý měsíc jsem viděla pouhé dva filmy. Na seznamu k vidění jich mám asi tisíc a jestli to budu dohánět tímhle tempem, tak budu muset žít asi věčně, abych je všechny viděla :-). Viděla jsem výborný flm Příchozí, pojednávající o tom, co způsobí přistání mimozemské rasy na Zemi a o tom, jak je nesnadné navázat komunikaci. Rozjezd byl trochu pomalý, ale celkově to byl povedený film se zřejmým poselstvím.

Zdroj: screenrant.com

Druhým filmem bylo Inferno. Předlohu Dana Browna jsem sice četla relativně nedávno, takže jsem si zásadní momenty docela pamatovala, ale i tak mě to bavilo. Hlavně se člověk mrkne na místa, kde se asi jen tak nedostane (třeba chrám Hagia Sofia je na seznamu míst, která chci rozhodně vidět).

Zdroj: onlinefilmy.net


Kavárenské povalování


Na Velikonoce jsem staršího potomka odvelela k babičce a konečně jsem se dostala mezi normální lidi (teda ne že by ostatní maminky, mezi kterými se pohybuju nebyly normální, ale znáte to, z rozhovorů o dětech se jen tak nevyhrabete). Svou poloviční svobodu (jedno prtě mi zůstalo :-)) jsem oslavila v kavárně Místo obědem a latté s Nemlékem (což je docela zvláštní kombinace, Nemléko samo o sobě je vynikající, ale s kávou to není úplně ono). Na Velikonoční pondělí jsme si dali snídani v Café Jen (mňááám :-)) a jako odměnu zákusek a kávu ve onesip coffee. Kavárna je to maličká, ale majitelé příjemní a káva vynikající.


Výletování


Poslední dubnový den jsme vynechali tradiční čarodějnické řádění a vydali se na celodenní výlet do skanzenu Solvayovy lomy, kde je Muzeum těžby a dopravy vápence. Na prohlídku do štol nás sice s dětmi nepustili, ale projížďka úzkorozchodným vláčkem a staré těžební stroje byly dostatečnou zábavou. A vzhledem k tomu, že se lomy nachází v oblasti Českého krasu, tak i procházka nádhernou přírodou stála za to. Vrátili jsme se uťapkaní, ožehlí prvním jarním sluníčkem a natěšení na další výlety.


Pathik shoes


Pořád doufám, že jaro a hezké počasí jednou přijde a protože jsem zjistila, že pokud nehodlám chodit doslova barefoot (pro neagličtináře a neznalce minimalistické obuvi dodávám, že barefoot znamená v překladu bosá noha), tak jsem se poohlídla po nějakých fešáckých barefoot balerínkách a našla jsem botky Pathik shoes českého výrobce Filipa Pathika Vystavěla. Vypadají parádně a největší problém byl vybrat si barvu :-).

Jaký byl váš duben? Taky už se nemůžete dočkat jara? :-)