pátek 29. září 2017

Itálie, Toskánsko – po stopách Roberta Langdona a Ference Mátého

Když jsme letos plánovali dovolenou a nemohli jsme se rozhodnout, kam vyrazíme, zabodla jsem v zoufalství prostě prst do mapy. A tak jsme skončili v Toskánsku :-).

Chtěli jsme jet k moři, ale mě nebaví jenom tak ležet u vody a ráda se jedu podívat po městech a památkách v dané lokalitě. Ukázalo se, že Toskánsko je pro takovou dovolenou přímo ideální :-). Letěli jsme do Pisy, se dvěma malými dětmi a dvěma ještě menšími kufry. Nechtěli jsme totiž připlácet za zavazadlo a kupodivu jsme se celá rodina sbalili do dvou příručních zavazadel, včetně balíku plen a několik pytlíku kaší – ať žije minimalismus! :-D (sice jsme pak chodili víceméně v jednom oblečení, ale co už :-D). A do cílové destinace Calambrone jsme se dostali pronajatým autem (které jsme si půjčili na celý týden, takže pak nebyl problém sbalit děti, svačinu a někam vyrazit).

Ubytování bylo moc fajn, přes booking.com jsme si našli apartmán s kuchyní a dvěma ložnicemi. Navíc bylo hned u pláže a cestou na pláž bylo i krásné dětské hřiště, takže spokojenost veliká. Jeli jsme v září, takže počasí bylo příjemné, ale žádná velká vedra se nekonala (což bylo skvělé, protože mazat dvě děti opalovákem a honit je s čepicí a slunečníkem, ať nemají úžeh, je peklo), moře bylo ale teploučké, a tak bych se dokázala nechat houpat ve vlnách klidně i hodiny.










           A když počasí nebylo zrovna extra koupací nebo se nám nechtělo povalovat se na pláži, vyrazili jsme poznávat krásy Toskánska:

Florencie

Nádherné město, plné památek a historie (a taky turistů). Bohužel jsme si s dětmi netroufli dovnitř do památek, takže určitě bych se sem jednou chtěla vrátit a všechno si to znovu projít, ale dojem, který tato toskánská metropole zanechává, je nezapomenutelný. Katedrála Santa Maria del Fiore, Palazzo Veccchio... Připadala jsem si, jak kdybych se ocitla v Brownově Infernu :-D. Mají tady taky skvělou zmrzlinu, rozhodně doporučuju podnik La Carraia, jejich příchuť tmavá čokoláda hravě strčí do kapsy i naše Angelato (paní mě při pohledu na synka upozorňovala, že to není vhodné pro děti, protože je příliš intenzivní, což sice byla, ale i tak mi půlku sežral :-D), nicméně nejlepší italskou příchuť vyhlašuji slanou pistácii :-).

Santa Maria del FIore


Palazzo Vechcio

Ponte Vecchio















Lucca

Městečko, plné pro Itálii typických uliček, kostelíků,zmrzliny (jak jinak :-D) a lenivé italské atmosféry.















San Gimignano

Úžasné malebné městečko přímo dýchající středověkou historií uprostřed ještě malebnější toskánské krajiny. Zelené kopce s vinicemi, sem tam kamenná usedlost, pokud jste četli Toskánskou vinici od Ference Mátého, myslím, že se realita od knihy příliš neliší :-). Zdálky vypadá jako pohádkový hrad a při procházení místních uliček máte pocit, že jste se vrátili o několik století zpět. Dominuje mu několik věží a výhledy z hradeb za návštěvu rozhodně stojí.

Není to krása? :-)

Prý nejlepší zmrzlina na světě! :-)






Marina di Pisa

Jak napovídá název, je to opravdu marina, tudíž tady kotví nejrůznější lodě a jachty. Kolem dokola vede moc pěkná promenáda a když jsem se tam byli podívat, foukal zrovna velký vítr, takže moře se vzdouvalo, vlny se tříštily o hráze a bylo to krásné dramatické :-).






            Pisa

Město, které jsme samozřejmě nemohli opomenout navštívit, proslulou šikmou věž jsem si nechtěla nechat ujít. Ovšem stavovali jsme se tady až chvíli před odletem, tak už nebyl čas projít všechno, ale věž a kafe jsme zvládli :-D.




Dovolená se nám vydařila, nesmírně jsme si to užili a Toskánsko rozhodně stojí za navštívení. Kde jste byli v létě vy? :-)

pondělí 25. září 2017

Stařec, který četl milostné romány: Věčný souboj přírody a civilizace

Autor: Luis Sepúlveda
Originální název: Un viejo que leía novelas de amor
Nakladatelství: Rybka publishers
Rok vydání originálu: 1997
Rok českého vydání: 2000

„Antonio José Bolívar Proaňo spal málo. Nanejvýš pět hodin v noci a dvě odpoledne po obědě. To mu stačilo. Zbytek času věnoval románům, úvahám o tajemství lásky a pokusům představit si místa, kde se příběhy odehrávaly.“

Někdy si říkám, že je škoda, že se recenzují a jsou vidět pouze aktuálně vydané knihy. Já vím, je v tom hlavně snaha prodejců zvýšit zisk a dostat dotyčnou knihu do povědomí lidí, ale existuje tolik krásných a skvělých knížek, o kterých nikdo nepíše jen proto, že vyšly kdysi dávno a sehnat se dají maximálně v knihovně nebo v antikvariátu (a které holt nikdo nedostane zadarmo jako recenzní výtisk).

Jenže já mám někdy všech těch Dvorů trnů a růží a Měsíčních kronik plné zuby. Nic proti nim (obě jsem četla a líbily se mi), ale když chce člověk objevit něco zajímavého, je blogosféra občas malinko nudná. Konec vzdychání, jde se na knihu, která mě hodně zaujala a kterou bych vám ráda představila.

Stařec, který četl milostné romány je poměrně útlá knížečka, spíše novela než román. Ale poselství, které skrývá, přesahuje její rozměry asi milionkrát.



Antonio Bolívar je starý muž, který žije v ekvádorské osadě El Idilio. Když mu džungle vzala ženu, spřátelil se s domorodým kmenem Šuarů a naučil se vše potřebné k přežití v této divoké krajině. Poklidně žije v osadě a volný čas tráví prožíváním lásky prostřednictvím milostných románů, které mu jeho přítel zubař vozí po řece. Jeho klid naruší až výprava lovců, kteří zastřelí ocelotí samici mláďata a postřelí jejího druha. Samice v sebeobraně ochutná lidskou krev a vydává se na stezku pomsty na celém lidském pokolení, které za tuto tragédii může.

Samotný příběh se nezdá být ničím jiným než dobrodružnou četbou. Výprava na zákeřnou ocelotí samici by jistě zaujala všechny, kdo hltali knihy Julese Vernea, Mayovky či třeba Tarzana. Míchá otrlé chlapy i těžký život osadníků, popis záludností džungle i právo silnějšího a vychytralejšího. Ale mnohem zásadnější je, co se skrývá pod povrchem.

Luis Sepúlveda, chilský autor, napsal tuto knihu po několikaměsíčním pobytu u indiánského kmene Šuarů. Znalosti a zkušenosti z tohoto období ve Starci využil a ukazuje tak čtenářům, že prales nemusí být nutně jen divoké a zlovolné místo, kterému je radno se vyhýbat.

„Ani oceloti ti nejsou cizí, jenže jsi nikdy neusmrtil mládě, ani ocelotí, ani žádné jiné. Jen dospělé kusy, jak káže zákon Šuarů. Víš, že oceloti jsou zvláštní zvířata s nevypočitatelným chováním, nejsou tak silní jako jaguáři, ale zato se vyznačují lstivou chytrostí.
„Pokud je stopování moc snadné a myslíš si, že ho máš, znamená to, že ti ocelot kouká na záda,“ říkají Šuarové a mají pravdu.“

Výpravu Antonia a jeho kumpánů na divokou šelmou krásně metaforicky přirovnává k odvěkému boji člověka a přírody. Upozorňuje, že zákony džungle je třeba chápat a respektovat a jen pak je možné s žít v souladu s prostředím a spokojeně. V momentě, kdy se člověk povýší na pána tvorstva a živoucí organismus „znásilní“, je zaděláno na tragédii. Přírodu je třeba brát jako sobě rovnou a spolupracovat s ní, pak může přežít ona i člověk.

Postavu starosty osady El Idilio přetvořil v ironicky komickou postavičku, která symbolizuje autority, které se v touze po moci často motají do věcí, o kterých mají pramalé ponětí. A je fuk, jestli je to stát, vláda nebo jen nafoukaný člověk, co má fůru peněz a patent na rozum.



Sepúlvédův styl je hemingwayovsky úsporný. Košatým popisům se vyhýbá jak pralesní domorodci chřestýši a nelibost vůči nadmíře přídavných a popisných slov kompenzuje významem, který se za strohými větami skrývá. Není mu cizí pichlavá ironie, se kterou popisuje místní poměry a zkázu, kterou člověk pralesnímu království přináší. Dialogy jsou k věci a často s ponaučením hodným Ezopových bajek. Neznalost a pocit, že si můžeme dělat, co je libo, ovšem autor nijak zásadně nekritizuje, jen dává podnět k zamyšlení a je víceméně na čtenáři, co si ze čtení odnese a co se mu podaří mezi řádky najít.

Pokud vám titul evokuje Hemingwayova Starce a moře, vězte, že to není tak úplně náhoda. Kromě stylu by se dala najít i podobnost v závěrečném souboji Antonia s šelmou a hlavně ve vyzdvihování rovnocennosti člověka a přírody, na kterou poukazoval i Hemingway.

Je to opravdu jednohubka, 116 stránek se dá zvládnout za jedno odpoledne, ale dojem, který příběh zanechá, trvá mnohem déle. Je to opravdu krásná kniha a pokud na ni narazíte, rozhodně se čtením neváhejte.

Jaká je vaše oblíbená kniha, o které si myslíte, že by si zasloužila, aby se o ní psalo? :-)

pátek 8. září 2017

Jak knihomol dělá autoškolu

Jako správný knihomol tak nějak předpokládám, že v knihách najdu veškeré informace a návody, jak se něco naučit. Se stejným názorem jsem přistupovala i k umění řídit. V životě jsem sice za volantem neseděla, ale přelouskala jsem učebnici, našprtala pravidla, přečetla, jak jdou po sobě pedály, a s jistotou, že točit volantem snad zvládnu a jízdy budou hračka, vyrazila na první hodinu.

Hahaha, větší naivka jsem být nemohla. Začínalo se na trenažéru a už tam se ukázalo, že zase taková sranda to nebude. Krize nastala už při nácviku rozjezdu a zastavení, rozbitou o zeď mě instruktor vysvobozoval asi milionkrát než nad tím mávl rukou, že přejdeme k zatáčkám. Hm, opilý řidič rozhodně častěji trefí na silnici než já coby začátečník :-D. No a při asi třetí lekci to trenažér se mnou vzdal úplně a já ke svému překvapení a hrůze instruktora zalomila klíč v zapalování :-D.



Moc tomu nepřispělo ani to, že jsem se rozhodla začít asi v sedmém měsíci těhotenství. Takže první přednáška z teorie vypadala asi takto:
„Nejhorší jsou ženský, který začnou autoškolu v sedmým měsíci těhotenství...“
Při následném pohledu na moje břicho, které jsem se nenápadně snažila i se zbytkem těla schovat pod lavici: „Všechny z toho stresu vždycky porodí dřív než ji dokončí, no ale aspoň vám pak u zkoušky můžeme říkat maminko...“
Ale i přes tyto katastrofy mě jednoho dne pustili do reálného auta. Šlo to vcelku dobře, asi do té doby než mi instruktor řekl:
„Víte, měla byste jet alespoň trochu rychleji než je rychlost chůze, jinak moc nemá smysl sedat do auta.“ 

Ok, tak jsem přidala. A zjistila, že ač disponuji ženským mozkem, nejsem schopná naráz ovládat auto, sledovat provoz a značky, vybavit si, co znamenají a ještě vědět, kam jedu :-D.

A velmi stresující byly pro mě i křižovatky (ovšem myslím, že pro instruktora ještě víc), ráda bych se vymlouvala, že to je tím, že jsem se učila řídit v Praze, většinou za největšího provozu, ale nevím, jestli to vážně nebude spíš má neschopnost :-). Když vám to v pondělní ranní špičce na vysoce frekventované křižovatce několikrát chcípne při rozjezdu do kopce a stojíte tak dvě zelené, věřte, že to na klidu a rozvážnosti nepřidá :-D.

„Zastavte si tak, ať do té křižovatky dobře vidíte.“
„Ok.“
„STÁT!.“
„Vždyť stojím. A vidím perfektně...“
„Ale jste v půlce křižovatky!!“

Po několika jízdách jsem měla pocit, že mi zjevně chybí jedna mozková hemisféra, neboť odbočit vlevo byl prostě problém. Teda mně přišlo, že to tak hrozné není, ale můj instruktor na to měl jiný názor:

„Noo, sice jsme tentokrát nevjeli do protisměru jako obvykle, ale pro změnu jsme to vzali přes pole, nějak nevím, jestli lze mluvit o pokroku...“

A co teprve když došlo na parkování a couvání. Děs v mých očích a permanentně hrozící srážka s okolostojícími auty měly za následek pár nových šedivých vlasů na hlavě mého učitele:

„Kam to couváte?“
„Nevím?“
„No tak, kam vám jede zadek auta?“
„Nevím?“
„Tak proč točíte volantem??“

Ale zdárně a bez nehod jsem se dopracovala k poslední jízdě (sice vlivem porodu až skoro rok od přihlášení) a následovaly zkoušky. Nějak nevím, jestli je třeba se ještě víc ztrapňovat tím, že jsem měla krapet problém trefit na Magistrát, kde se koná zkouška z teorie, a tak jsem se pověsila na paty dvěma mladíkům, co vypadali, že jim je osmnáct a jdou taky na zkoušky. Šli, a tímto se jim omlouvám za pronásledování :-). S jízdami už to taková sranda nebyla, nicméně na druhý pokus se zadařilo a já si dva týdny nato slavnostně vyzvedla řidičák. Pár samostatných jízd už mám za sebou a všichni žijou, tak držte palce, ať mi to jde stále líp :-D.

Jaké jsou vaše zážitky z autoškoly? :-)

pondělí 4. září 2017

Můj srpen :-)

Knihy

Srpen byl na přečtené knihy docela bohatý. Něco čeká na recenzi, něco jsem jen krátce okomentovala na své fb stránce Secrets of Monis.

Na další dovolenou jsem se příjemně naladila Toskánskou vinicí od Ference Mátého (recenze). Do Provence jsem si odskočila s knihou Znovu Provence od Petera Mayleho. S Peterem Grantem jsem se brodila londýnskými kanalizacemi v Šepotu podzemí od Bena Aaronovitche. Je to výborná a neskutečně vtipná kniha :-). U detektivek jsem zůstala v knize Otčina od Roberta Harrise. Rozvíjí v ní myšlenku, jak by to vypadalo, kdyby druhou světovou válku vyhrálo Německo, a řeknu vám, že kniha to sice byla skvělá, ale měla jsem z ní docela deprese. Konečně jsem přelouskala Dopplera a říkám si, co je se mnou špatně, že z něj vůbec nejsem tak odvázaná jako ostatní :-(.






Svou sci-fi duši jsem uplatila Světem podle Prota od Gena Brewera, s recenzí asi počkám až uvidím stejnojmenný film, který má výborné hodnocení a navíc tam hraje můj oblíbenec Kevin Spacey. Znáte? Viděli jste?



Taky jsem si říkala, že by nebylo od času marné napsat recenzi, nebo spíš dojmy k dětským knihám. Mám spoustu známých, kteří se mě ptají na inspiraci a takhle je jen odkážu na blog a bude. První vlaštovka je zde.

Trochu myslela i na své zdraví a životní styl a přelouskala Oprawme se od Stanislava Skřičky, jen vůbec nevím, co si o tom myslím :-D.  A protože v takovém rozpoložení se velice těžko píše recenze, dávám tomu čas a chci nejprve vyzkoušet to, o čem píše. A taky se zamýšlím na dnešní konzumní společností a svými potřebami s knihou Bezodpadová domácnost od Bey Johnson.



Zasnoubení

Ano, asi největší událost z celého měsíce. Podrobnosti si můžete přečíst zde :-). Příští týden mám schůzku se svatební koordinátorkou, takže plánování svatby naplno začíná! :-)


Filmy a seriály

Třináct důvodů proč

Třináctidílný seriál o tom, proč se zabila jedna americká středoškolačka na motivy knihy Jay Ashera. Každý díl jedna kazeta, kde namluvila jeden z důvodů svého rozhodnutí. Nápad dobrý, zpracování slabší. První díly jsem čekala, co z toho vyleze a nebýt zvědavosti, jakou to má pointu, tak to asi v životě nedokoukám. Poslední dva díly jsou super, ale ten balast mezi tím nestojí za koukání na celou řadu. Ale pokud vás zajímají potíže puberťáků, které v jejich hlavě nabývají monstrózních rozměrů, proč ne.

Zdroj: filmserver.cz

Skyfall

Moje první bondovka :-D. Nekecám, tenhle fenomén mě zcela minul, ale jednou se začít musí, že jo :-).

Zdroj: telegraph.co.uk


Lipno podruhé

Další báječné dva týdny na Lipně a také důvod mé neaktivity na blogu (kde není internet a pc, nejsou články a recenze). Bylo celou dobu krásné (až na jeden obří slejvák a bouřku, při které jsme se zrovna vraceli z výletu do lesa, promokla jsem až nechci říkat kam :-D), tak jsme se vykašlali na výlety a váleli se u vody, po večerech koukali na hvězdy (je tam velmi malé světelné znečistění, takže to byla naprostá nádhera a romantika na druhou :-D) nebo četli knihy, zkrátka ideálně strávená dovolená :-). Můj milý si pořídil katamarán (pro neznalé je to taková pidi sportovní plachetnice), takže pokud jste uprostřed Lipna viděli plachetnici s černě pruhovanými plachtami, ze které někdo visel, byla jsem to s největší pravděpodobností já :-D.

Já vím, kvalita fotky je mizerná, ale aspoň pro představu :-)

Grill party a jiné zábavy

Udělaly jsme si ryze holčičí a navíc sestřenkovský víkend, probraly jsme všechno možné, ugrilovaly tuny jídla (a pak většinu nesnědly - chápejte, plavková sezóna :-D), koukly na fotky z doby, kdy jsme byly malé holky a jezdily společně k babičce (ty modely, co jsme nosily – ponožky v sandálech, kraťasy do pasu, ofinka na stranu, vskutku zábavné :-D). Zkrátka kopec srandy. Jinak jsme piknikovali jako o život, jezdili k vodě, cpali se litry zmrzliny. Otevřeli u našeho baráku skvělou zmrzlinárnu La Zmrzka, takže jsem tam stálým zákazníkem a užívám si ji skoro denně :-). Přistěhovala se mi do Prahy ségra, z toho mám obrovskou radost, konečně jsme zase blízko sebe a můžeme se vídat častěji, podnikat kde co a taky se občas vypravit za kulturou (už máme několikero lístků do divadla, takže podzimní sezónu si hodláme užít!)

Jak jste si užili srpen vy? Nějaké zajímavé knihy, filmy, serály, zážitky? Podělte se v komentářích :-)