úterý 21. února 2017

Archa zrůd: Povídky s překvapením

Autor: Pavel Fritz
Nakladatelství: Epocha (Edice Pevnost)
Rok vydání: 2016

„Ron zvolnil krok a Mahony hloubal, zda tam šelmu naleznou nebo ne. Pevně věřil, že ano. Doslova jsme ji s Olfaem uškvařili, honilo se mu hlavou, zatímco sledoval Ronova záda a matné odlesky světel na kamenných stěnách. Je tuhá. Leží, kde padla.
Jenomže se mýlil. Tělo zmizelo.“

Tuhle knihu jsem regulérně vysomrovala od nakladatelství Epocha :-). Kdo nakladatelství nezná, tak vězte, že Epocha vydává např. knihy Františka Kotlety a také třeba skvělou sérii Kladivo na čaroděje. Kniha vyšla v edici Pevnost, se kterou jsem se seznámila už v době, kdy jsem pravidelně odebírala časopis Pevnost, často i s knižní přílohou, a musím říct, že jen málokdy jsem byla zklamaná. Většinou šlo o zajímavé a čtivé kousky převážně od českých autorů a k některým se doteď ráda vracím. Zdá se, že Archa zrůd nebude výjimkou.


Jedná se o sbírku třinácti povídek českého autora Pavla Fritze. V povídkách proběhneme celou časovou osou od temného středověku až po vzdálenou budoucnost a zažijeme nejedno dobrodružství. Hrdinové příběhů se snaží překazit plány Johanky z Arku, odhalit zlo sužující cisterciácký klášter, uloupit pirátský poklad stižený krutou kletbou, odhalit tajemství mimozemských těles i pokořit samotnou smrt. Mimo vší historii se koukneme za Bohem a do jakési alternativy nebe. Témata povídek jsou opravdu různorodá, což zajišťuje pořádnou dávku zábavy.

Začnu pro tentokrát od konce, neboť to, čím autor mistrně vládne, je zakončení povídek. Pointa jim opravdu nechybí a často dokáže doslova vyrazit dech. Líbí se mi, že ji autor neservíruje čtenáři až pod nos, ale naopak ho nechává, aby mu to takříkajíc docvaklo (u jedné se mi to i chvíli trvalo :-D). Navíc nepotřebuje mnoho slov, aby byl konec jaksepatří děsivý. Tíha závěru spíše než ve slovech spočívá v tichu, které vás obklopí v momentě, kdy na vás jejich mrazivý význam dopadne. Jen je škoda, že se Pavel Fritz po celou dobu drží stejného konceptu, takže čtenář po pár povídkách začne závěr předvídat a pointa už není tak úderná.

Děje povídek jsou natolik poutavé, že kniha baví od začátku až po poslední stránku. Sotva strávíte konec jedné povídky, už máte slinu na další, protože se toužíte dozvědět, co si pro vás autor vymyslel tentokrát. Žánrově se většinou drží sci-fi, hororové mi zas tak nepřijdou (možná  jsem tak otrlá?). Pavel Fritz dokazuje, že rozhodně umí napsat povídku, která vás pošle na výpravu do neprobádaných zákoutí nejen naší planety, ale i nepřátelských mimozemských světů a dokonale zaujme vaši pozornost. Kromě prosté zábavy se mu dokonce do některých podařilo propašovat i morální poučení, které pošťouchne vaše poklidně klimbající svědomí.

Kvalita povídek je mírně kolísavá. Některé byly perfektní (Kletba ticha, Zahrada slepců), některé mě tolik nezaujaly (Smrt tančila mezi hvězdami, Pod hladinou), ale celkově knihu hodnotím jako velmi povedenou. Ráda vidím, že edice Pevnost si stále drží svou kvalitu, a Archu zrůd můžu jedině doporučit.

Za příjemný zážitek z četby děkuji nakladatelství Epocha a knihu si můžete zakoupit na jejich internetovém knihkupectví zde.

Co říkáte vy na povídky českých autorů?

čtvrtek 16. února 2017

Sexy vrásky a velké lásky: Padesátka na krku a co teď?

Autorka: India Knightová
Originální název: Mutton
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2013

„Ona jí něco z ulice?“ diví se Flo vteřinu potom, co se za Gábi zavírají dveře. „To teda pochybuju.“
„Dává si čtrnáct dní voraz,“ vysvětluju.
„Od čeho jako? Od polykání vzduchu?“

Po všem tom depresivním čtení o imigrantech a konci světa jsem měla chuť na nějakou bezduchou oddechovku. Žádné přemýšlení a sladkobolný nereálný příběh, vždyť to všichni znáte. Sexy vrásky a velké lásky mě zaujaly obálkou a názvem. No, kdybych místo toho čas věnovala třeba spánku, udělala bych asi líp.

Zdroj: jota.cz

Hlavní hrdince Kláře táhne na padesát. Začíná si uvědomovat, že už není nejmladší, vrásek jí rapidně přibývá a jisté části jejího těla vlivem gravitace nemilosrdně míří k zemi. Když přijede její stejně stará kamarádka Gábi, která ovšem vypadá stěží na pětatřicet, má Klára pocit, že někde udělala chybu. Několika plastikami upravená Gábi, která drží drastickou dietu, nosí minisukně a flirtuje s kdejakým puberťákem, ji zprvu okouzlí, ale Klára si postupně začíná uvědomovat, že tohle nemusí být nutně ta nejlepší cesta, jak se vypořádat s přibývajícími léty.

Na rovinu říkám, že když tuhle knihu opomenete, nebudete o nic ochuzeni. Je to ryze ženské čtení o tom, zdali se dá stárnout s grácií a jestli není tolik opěvovaný kult věčného mládí cestou do pekel, kde budete trestáni  listovým salátem a hodinami v posilovně. Román ovšem neoplývá ničím zajímavým, postavy jsou ploché, vztahy nepropracované a ačkoli se příběh odehrává v Londýně, nedočkáme se ani jedné pořádné londýnské reálie. Chybí i pořádná dávka romantiky, takže nemůžu dát body ani za to, a román je tak jen pouhou sbírkou ženských problémů. Možná, že až mi bude padesát, uvidím to jinak, ale i tak si myslím, že by se téma dalo pojmout lépe. Kniha je sice celkem čtivá, ale plytký děj mě zkrátka neuspokojil.

Anotace slibuje zábavu a vtip, ten ovšem místy sklouzává až k trapnosti (slovo gaťky mi teda opravdu pije krev) a tudíž jde jen o stížnosti, jak to mají ženy před menopauzou těžké. Ano, mají, ale myslím, že s nadsázkou a ironií k sobě samým by se s tím vypořádaly lépe. Přitom téma není nezajímavé. Z polemiky, zdali plastiku a jiné úpravy zevnějšku ano či ne, by se dalo vytěžit hodně, ale tady se to autorce bohužel nepodařilo. Knihu jsem přelouskala za jedno odpoledne a s radostí na ni zase zapomenu.

Mám drobnou výtku i k překladatelce Gabriele Oaklandové (nebo spíš ke korektuře?) - falzety opravdu nejsou to samé co zubní fazety!

Kniha mě zkrátka příliš nenadchla, ale možná, že až budu mít jinou životní zkušenost, objevím v ní skrytou moudrost. Anebo taky ne.

Jaká kniha nenadchla v poslední době vás?

úterý 14. února 2017

Bolest: Detektivka se špetkou nadpřirozena

Autor: Maurizio de Giovanni
Originální název: Il Senso del Dolore
Série: Zima komisaře Ricciardiho (1.)
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2016

„Přemýšlel o tom, co se dozvěděl od kněze o obsahu oper. Tolik se ti líbí city v maskách, otče? Ale co je tak krásného na lidech, kteří se ubodají k smrti a přitom zpívají? Já bych ti to ukázal, kdybych mohl. Víš, jak dlouho trvá ozvěna takového ubodání? Není nic pěkného na muži, který po měsíce, každý den, dští svou nenávist do světa, zatímco mu vnitřnosti nepřetržitě lezou z díry v břiše.“

Detektivní příběh v čele s komisařem, který vidí mrtvé? Takovým knihám velmi těžko odolávám. Takže když mi byla nabídnuta tato kniha od nakladatelství Epocha, nedokázala jsem říci ne. Jedná se o první díl série o komisaři Ricciardim, jehož literárním otcem je italský spisovatel Maurizio del Giovanni.

Obálka dokonale vystihuje atmosféru knihy

          Ocitáme se v Neapoli v březnu roku 1931. V Itálii vládne fašismus a temné neapolské ulice jako by přímo vybízely k zločinu. Ve věhlasném divadle San Carlo je za podivných okolností zavražděn slavný tenorista Arnaldo Vezzi. Případ se dostává na stůl komisaře Luigiho Alfreda Ricciardiho, který se spolu s kolegou praporčíkem Maionem pouští do pátrání. Ricciardi není příslušníkem vyšetřovacího sboru náhodou, dokáže totiž vidět mrtvé v posledních chvílích před smrtí. V případě Vezziho jsou ovšem tenorovy poslední momenty dost matoucí a stopy na místě činu nedávají žádný smysl. Dokáže si Ricciardi poradit a vraha odhalit?

Když pomineme komisařovy neobvyklé schopnosti, jedná se především o detektivní příběh ve velmi působivých kulisách. Arnaldo Vezzi zemře v době, kdy je na scéně divadla uvedena premiéra známé opery a právě to umožňuje autorovi rozehrát vlastní působivé představení v atmosféře silných emocí. Prostředí divadelního světa opery se k vraždě přímo hodí. Vyhrocené emoce, vášeň, žárlivost, osudová láska, nenávist - to vše se z pódia přesunuje do reálného života a místy to působí až mysteriózně (vzpomeňte si na Fantoma opery a budete vědět, o čem mluvím). Musím uznat, že atmosféru nejen divadla, ale i samotného města, se autorovi povedlo vystihnout skvěle.

Stejně zdatně si pohrál i se zápletkou. Komisař Ricciardi postupně odhaluje jednotlivé indicie a krůček po krůčku se blíží rozuzlení. Ovšem odhalení vraha pro mě bylo mírným zklamáním. Autor se celou dobu snaží gradovat napětí, aby to v závěru úplně vzdal a vraha nám předhodil jen tak mimochodem, a čtenáře tak ochudil o očekávaný moment naprostého překvapení. Na druhou stranu se mi líbí, že vyšetřování probíhá de facto jen vyslýcháním podezřelých, skládáním puzzle z jednotlivých stop a důkazů a použitím prosté logiky, a to já v detektivkách ráda :-).

Komisař Ricciardi je poměrně zajímavá postava. V duchu oblíbeného prototypu detektivů je i Giovanniho komisař vlk samotář s vnitřními démony. Je zcela oddán své práci, bez soukromého života a přátel, ale s nepopiratelným charismatem a aurou drsného, charakterního muže s pevnými zásadami. Schopnost vidět mrtvé, která by mohla být v jeho profesi považována za výhodu, je pro něj prokletím a díky tomu si nese svým životem nálož utrpení a bolesti (ano, odtud název románu Bolest). A nádavkem i osamělost, kterou není snadné prolomit.

Román je příjemně čtivý, děj plynule odsýpá a dialogy mají hlavu a patu a jsou místy okořeněny komisařovým sarkasmem. Nečeká vás sice nervy drásající napětí, ale i tak se kniha nedá jen tak odložit. Je to zkrátka detektivka, jak má být, a dává tušit, že Maurizio de Giovanni ještě nevytáhl z rukávu všechny své trumfy a máme se na co těšit. Druhý díl by měl vyjít v nakladatelství Epocha už letos.

Za potěšení číst tuto knihu děkuji nakladatelství Epocha, které mi ji k recenzi poskytlo.

Láká vás příběh o komisaři, který vidí mrtvé? :-)

čtvrtek 9. února 2017

Nejdelší jízda: Romantika, která dojme až k slzám

Autor: Nicholas Sparks
Originální název: The Longest Ride
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2013

„Políbil ji znova a potom ještě jednou, a když se odtáhl, opřel si čelo o její. Zhluboka se nadechl, snažil se ovládnout emoce a přitom věděl, že ji nemiluje jen teď a tady, ale že ji nikdy milovat nepřestane.“

Rozhodla jsem se zjistit, v čem spočívá kouzlo knih Nicholase Sparkse. Bez mučení přiznávám, že jsem od něj doposud žádnou knihu nečetla, ale vím, že je jedním z nejoblíbenějších autorů v oblasti romantických příběhů. Z filmů natočených podle jeho knih jsem viděla pouze Zápisník jedné lásky a ten se mi líbil hodně (i když přiznávám, že hlavně díky Ryanu Goslingovi :-D). Když jsem byla v knihovně, měli zrovna Nejdelší jízdu, tak má tu čest být prvním románem, který jsem si od Nicholase Sparkse přečetla :-).

          
Zdroj: databazeknih.cz          
Ira Levinson, který již má většinu života za sebou, při jízdě ve sněhové vánici sjede ze silnice a zůstane viset ze srázu. Se zlomenou rukou čeká až přijde pomoc a přitom vzpomíná na svoji báječnou manželku Ruth, která před devíti lety zemřela a se kterou prožil nádherný život. Nedaleko nehody se odvíjí druhý příběh. Studentka dějin umění Sophie se na rodeu setkává s kovbojem Lukem, do kterého se na první pohled zamiluje. Jejich životy by nemohly být více odlišné a přece spolu zažijí krásné chvíle na Lukově ranči, které ale končí v momentě, kdy se Sophie dozví ošklivou skutečnost, kterou před ní Luke tajil. Jak skončí a jak se ovlivní příběh Iry s Ruth a Luka se Sophií?

Nejdelší jízda je romantika jak vyšitá. Na nic si nehraje a bez obalu to přiznává. Celou knihou se nesou dvě dějové linie. Ira vypráví v ich-formě příběh dokonalé životní lásky, plné veselých i smutných chvil. Vyprávění Sophie a Luka je naproti tomu vedeno v er-formě dle klasického schématu  - poznali se, zamilovali se, byli šťastní, něco se zvrtlo a nedočkavě čtěte, jak to s nimi dopadne :-). Na konci se obě linie pochopitelně protnou a čeká nás působivý závěr.

Už asi chápu, co čtenáře ke Sparksovým knihám vábí. Dle téhle knihy a dle zhlédnutého Zápisníku jedné lásky soudím, že jde právě o tu víru, že existuje pravá láska, která je jedinečná a trvá věčně. I když jsou jí kladeny překážky a v určitých chvílích to nevypadá dvakrát růžově, hlavní hrdinové to ustojí, a končí to obligátním žili spolu šťastně až na věky. Autor dokázal příběh uzavřít neskutečně dojemně. Vůbec mě tedy nepřekvapuje, že čtenáři sem tam ukápne slza (a ne jedna), i když všichni víme, že se jedná o regulérní pohádku pro dospělé. Nebýt ovšem srdcervoucího konce, hodnotila bych knihu jako průměrný milostný román.

Na druhou stranu oceňuji, že se prvoplánově nevyžívá v erotice, ale dokáže popsat lásku takovou, jakou bychom ji všichni chtěli alespoň jednou prožít. Čistou, upřímnou, na kterou budeme celý život vzpomínat. V době, kdy žebříčky prodejnosti trhají knihy jako Padesát odstínů čehokoliv, je Sparksův styl až kouzelně starosvětský. Kniha se čte velmi dobře, vyvaruje se jakýchkoli zádrhelů či nelogičností. Nic vám zkrátka nebrání si užít čarovnou romanci a snít o princi na bílém koni, který vás ve svém náručí proveze životem.

Jaká je vaše oblíbená kniha od Nicholase Sparkse? 

úterý 7. února 2017

Rus je ten, kdo miluje břízy: Výpověď jedné generace přistěhovalců

Autorka: Olga Grjasnova
Originální název: Der Russe ist einer, der Birken liebt
Nakladatelství: Větrné mlýny
Rok vydání 2016

„Později pořád dokola ty otázky: odkud pocházíš? Nebo: cítíš se spíš jako Němec, nebo jako Turek? V šestnácti jsem musel na cizineckou policii kvůli povolení k pobytu. Co to je za blbost? Já se tady narodil. Nemohl jsem s nima jet ani na maturitní výlet, jeli do Londýna, a mně nedali vízum. Víš, co mi na to učitelka řekla? Kdybychom byli slušná rodina, už dávno bychom prej německej pas měli.“

Název knihy a ruské jméno autorky u mě vyvolal zvednuté obočí a otvírala jsem ji s jistými předsudky. Nerada to přiznávám, ale ruské autory mám spojené se školní literaturou a s romány, které se často nedají číst (ale Anna Karenina je skvělá!). Omyl, přátelé, tahle kniha mě bavila a můžu směle říct, že za přečtení opravdu stojí.

Zdroj: knihydobrovsky.cz
Hlavní hrdinka Máša žije německém Frankfurtu, kam její rodiče utekli z Ázerbájdžánu před válkou o Náhorní Karabach. Studuje jazyky, neboť si je vědoma toho, že jazyky znamenají moc a mohou jí otevřít dveře k vysněné práci v OSN. Má přítele Eliase, s kterým ji osud posléze rozdělí, přátele Samiho, Cema a pár dalších, většinou také z řad přistěhovalců. Spolu se snaží projít životem tak, aby se jich co nejméně dotklo, že na ně společnost pohlíží spatra a každý po svém bojují s předsudky a xenofobií.

Vyprávění je vedeno v ich formě. Máša popisuje svůj současný život, který se na první pohled zdá být normálním a uspokojivým životem studentky. Že není všechno tak úplně v pořádku, nám dávají najevo vzpomínky na dětství ve válkou sužované zemi a na neradostné události, jichž byla svědkem.

V druhé polovině knihy se Máša vydává pracovat do Tel Avivu, což nutně přináší téma izraelsko-palestinského konfliktu a pocity, které člověka zaplaví v momentě, kdy žije v blízkosti metaforické sopky, která hrozí každou chvíli vybuchnout. Vyvstává také otázka náboženství a ať už se jedná o muslimy nebo Židy, zdá se že i přes celou hrůzu holocaustu jsme se nedokázali poučit
.
Kniha je čtivá, příběh klouže s lehkostí, děj není nijak komplikovaný, spíše jde o obrazy z Mášina života. A nad tím vším vidím smutek. Smutek celé generace imigrantů, kteří se snaží co jim síly stačí zapadnout a přece jsou stále cizinci a je jedno jestli je odlišuje barva kůže, jméno, mizerný přízvuk nebo jen kolonka v rodném listě. Román je upřímný, nebere si za cíl soudit, moralizovat nebo hledat viníka, alespoň ne cíleně. Chce jen vypovědět, jak to vlastně všechno je.

Máša je autorčiným alter egem, takže vyprávění je velmi autentické. To mě přivádí k myšlence, že jsme přece jen trochu uzavřeni ve své společenské bublině, žijeme svůj relativně poklidný život, děsíme se uprchlíků a přitom o jejich reálném životě nevíme nic. Děsí nás jejich kulturní a náboženská odlišnost a každý muslim je potencionální terorista. O tom by se ovšem dalo diskutovat dlouho. Rozhodně se dá z knihy velmi dobře pochopit, kde se bere všechno to násilí a zuřivost ve vztahu k uprchlíkům a cizímu etniku a jak pro přistěhovalce není snadné uniknout škatulkování.

Máša je sympatická hrdinka, přes všechna příkoří, ať už se jedná o diskriminaci či vztahové potíže zůstává silnou, i když jistá míra odevzdanosti je v jejím chování patrná. Její kamarádi se ji snaží podržet a pomáhají si navzájem, ale zároveň všichni trpí i jakousi krizí národní identity. Díky jazykové vybavenosti  jsou schopni žít kdekoli a přece se nikde necítí být doma.

Kniha je víc smutná než veselá, ale nehraje prvoplánově na city, prostě taková je, ať už se vám to líbí nebo ne. Nehodlá podlézat ani se vnucovat, chce jen ukázat realitu a možná trochu donutit k zamyšlení a to se jí s úspěchem daří. Máša zažila opravdu hodně, život se s ní příliš nemazlil a i když by se daly očekávat bouřlivé emoce, vše popisuje jaksi nezúčastněně, s chladným odstupem. To, co by nám připadalo jako naprostá tragédie, popisuje bez zbytečného sentimentu.

Román hodnotím jako velmi povedený, a doufám, že se mu dostane dostatečné pozornosti, kterou si nepochybně zaslouží. Rozhodně jsem ho nečetla naposledy a myslím, že by si ho měl přečíst každý, aby poznal problém imigrace i z jiného pohledu.

Z požitek z četby děkuji nakladatelství Větrné mlýny, které mi knihu k recenzi zaslalo.

Zaujala vás tato kniha? Co si o imigrantech myslíte vy?

čtvrtek 2. února 2017

Malevil: Postkatastrofický román s aurou středověkého dobrodružna

Autor: Robert Merle
Originální název: Malevil
Rok vydání originálu: 1972
Nakladatelství: Argo/Triton
Rok českého vydání: 2013
Překladatelka: Věra Dvořáková

„Víš, chlapče,“ obrátila se k Peyssouovi, „rozhodovat o tom, zdali umřeme, či budeme žít, není naše věc. Zůstali jsme naživu, a tak musíme pokračovat dál. Se životem to máš jako s prací. Člověk ji má dodělat, a ne všechno pustit z rukou, když mu to najednou nejde.“

V době, kdy moderní dystopie a postapokalyptické romány zaujímají poměrně značnou část knižního trhu, je trochu zvláštní číst v tomto žánru knihu, která byla napsána před více než než 40 lety. Asi jako číst Drákulu v době Stephena Kinga. Robert Merle je ovšem vynikající spisovatel, tak jsem byla zvědavá, jakým způsobem se tohoto tématu zmocnil. Pokud vám jméno autora nic neříká, vězte, že kromě románu Malevil proslul například knihou Smrt je mým řemeslem či výbornou satirou Až delfín promluví.

Zdroj: neoluxor.cz
Ocitáme se v 70. letech minulého století na francouzském venkově. Emanuel Comte, vlastník místního středověkého hradu Malevil, si se svými několika přáteli vychutnává doušek vína ve sklepení hradu, když do jejich života zasáhne ničivá katastrofa. Svět, který tak důvěrně znali, lehne popelem. Hrad Malevil naštěstí pohromu ustál a oni jsou jedni z mála přeživších. Musí se tak podrobit kruté a nelítostné realitě, zajistit si potravu a další základní lidské potřeby bez výdobytků moderní doby. Posléze zjistí, že nejsou jediní, kdo katastrofu přežil, a začíná boj o moc a přežití.

Vypravěčem a zároveň hlavní postavou je Emanuel Comte, rozený vůdce, velmi dobrý znalec lidské povahy a obratný manipulátor. Díky němu zachráněná skupinka drží pohromadě a dokáže se přizpůsobit novým životním podmínkám. V momentě, kdy jsou schopni si zajistit stravu a nejde o pouhé holé přežití, přichází na řadu řešení společenských otázek jako je náboženství, etika, morálka či právo na život. Z technologicky vyspělé společnosti (vyspělé na tehdejší dobu - berte v úvahu, že román byl vydán v roce 1972) se propadnou zpět do temného středověku, ovšem moderní myšlení se jen tak změnit nedá, a tak na řadu věcí nutně musí získat nový pohled. Ať už se jedná o soukromé vlastnictví, které najednou pozbývá smysl, či monogamii, která s omezeným počtem žen rozhodně nemá úspěch. Rozhodně je zajímavé sledovat, jak si Emanuel s řadou věcí poradí a jak je vyřeší ke spokojenosti všech.

Ostatní postavy jako třeba všeználek Tomáš, němá Miete, postižený Momo a ostatní jeho přátelé jsou sice zajímavými figurkami, prim ovšem hraje Emanuel a jeho psychologické hry. I přes jeho dosti manipulativní chování a mírnou nafoukanost vám přiroste k srdci a zkrátka mu fandíte. Na druhou stranu hlavní záporák Fulbert oplývá nectnostmi jako je touha po moci, chamtivost a svým lidem vládne tvrdou rukou, čímž vzniká jakási obdoba feudálního systému.

Reálie a prostředí pochopitelně zajišťuje hrad Malevil a blízké okolí. Autor vše dokázal vylíčit velmi poutavě, nájezdy loupežných band na hrad jsou podány zajímavě a napínavě. Vlastně se z hry o přežití vyprávění postupně přemění v dobrodružství a plány jak svrhnout „lenního pána“. Kdybyste zapomněli na katastrofu, dal by se román považovat za ryzí dobrodružnou četbu.

Co bych ovšem autorovi vytkla, je velmi volné zacházení s nejrůznějšími artefakty a fyzikálními jevy. V momentě kdy žár spálí téměř všechno na uhel a roztaví kde co, je zvláštní, že papír zůstal zachován, a to se týká i řady dalších věcí. Taky se mi moc nezdá, že by si živořili jen na svém písečku a nesnažili se zjistit, jestli nepřežil i někdo další. Ale když toto autorovi odpustíte a nebudete přílišní puntičkáři, užijete si to nadmíru, neboť přes to všechno je to opravdu výborný román, který je skvěle napsaný, zábavný a čiší z něj optimismus a víra v lidstvo. Na závěr se dočkáme i malého poučení, respektive zamyšlení nad tím, jestli svým vyspělým myšlením a vědeckým pokrokem nejsme sami sobě zkázou.

Překlad je výborný, ovšem na naši dobu už mírně zastaralý, neboť obraty jako číst levity či vzít pochopa už dneska jen tak nepotkáte. Na druhou stranu ale musím uznat, že i zastaralá čeština má své kouzlo :-).

Až na drobné výtky se mi kniha opravdu líbila a rozhodně ji doporučuji k přečtení. Navíc se mi potvrdilo to, že Robert Merle je opravdu výborný spisovatel.

Máte rádi postkatastrofické romány? Jaký je váš oblíbený?