pátek 17. listopadu 2017

Ozvěny velké písně: Hrdinský úpadek bohů

Autor: David Gemmell
Originální název: Echoes of the Great Song
Nakladatelství: Perseus
Rok vydání originálu: 1997
Rok českého vydání: 2015

„Při vší úctě, radní,“ odvětil Talaban s přátelským úsměvem, „myslím, že zapomínáš, jak je důležité ukázat, že máme moc. Jestli jsou ti cizinci alespoň trochu jako my, budou povýšení a přesvědčení o tom, že jsou nadřazení a mají právo vládnout. Představ si, co by se asi dělo, kdybychom my unikli velké zkáze, Říše přežila bez větší úhony a hlavnímu městu se nic nestalo. Plavili bychom se s Hadem po nových oceánech, hledali další rasy a podrobovali si je, jako jsme ot dělali vždycky. A dál si představ, že bychom našli rasu, která by byla podobná té naší, jen s tím rozdílem, že už by byla bez energie a neměla lodě, vojska,  žádnou skutečnou obranu. Uvítali bychom ji jako bratry? Neřekl bych. Ti cizinci nebudou hned vědět, že máme pouze jednoho Hada. Uvidí ho v plné síle. Potom nás možná budou brát jako sobě rovné.“

Na hrdinskou fantasy mě užije. Ale někdy nemám chuť číst rozsáhlé, mnohasvazkové ságy a bohatě mi stačí jeden jediný román. Ovšem se všemi náležitostmi pořádného fantastického dobrodružství, s postavami, které můžu obdivovat i nenávidět a s dějem, u kterého nemusím zas tak moc přemýšlet, jen si užiju parádní jízdu. Kniha Ozvěny velké písně byla dobrá volba :-).



Avatáři, kteří přežili pohromu, která zlikvidovala jejich Říši, jsou jen pouhým odleskem kdysi zářivého a mocného národa. I přesto se snaží zuby nehty udržet u moci a vládnout mnohem početnějšímu národu Vagarů a ostatním „podlidem“. Svou sílu čerpají z krystalů a ta jim zajišťuje nejen nesmrtelnost, ale i nadpřirozené schopnosti, které Avatárům dovolují si podmanit nynější svět a stavět se do role bohů. Ovšem krystaly se pomalu vyčerpávají a není možné je nabít. S tím se tak vyčerpává i moc Avatárů, kteří začínají být zoufalí. Jednoho dne u jejich měst přistanou cizí lodě a na břeh se vylodí nepřátelští Almékové, kteří jsou jim v mnoha ohledech velice podobní a jejichž Krystalová královna vyžaduje krvavé oběti. A tak začíná boj za záchranu světa.

David Gemmel je vynikající vypravěč. Já jsem se o tom přesvědčila při čtení Rigantské ságy (recenze na první díl zde). Vy možná znáte slavnou Legendu či jiné tituly z Drenajské ságy. A v Ozvěnách velké písně autor potvrzuje své právo být zařazen mezi klasiky žánru. Jedná se o vyprávění epického charakteru (epické stylem, nikoli délkou, ale dokážu si představit, že by se motiv dal využít na několik dílů) plné hrdinů i obyčejných lidí. Gemmell klade důraz na hodnoty jako je přátelství, čest či láska, které v současném světě trochu ztratily na významu. On je však oživuje a staví na nich charakter svých hrdinů a to bez zbytečného patosu a znevažování. A i když se ve své podstatě jedná o pohádku pro dospělé, kde dobro bojuje se zlem, černobílé vidění světa se mu daří přetavit do všech možných barev a nevyhýbá se ani lehkému morálnímu podtextu. Rasová nenávist, nadřazenost privilegovaných či úpadek kdysi úchvatné civilizace jsou poměrně nadčasová témata a Gemmell je předkládá v příjemně nenáročné verzi.

Ovšem prim pochopitelně hraje příběh samotný. Je to ryze hrdinské dobrodružství, kde chrabří muži (ale i ženy) bojují za záchranu svého světa, vládci kují pikle a vymýšlejí taktiky, jak přemoci nepřítele. A kde se z obyčejných lidí stávají hrdinové. Příběh je spletitý, ale ne nepochopitelný, reálie jakéhosi pseudostředověku se stýkají s kulisami doby ledové a nápad krystalové magie, čerpající svou energii ze slunce, je poměrně originální. A Gemmell umí nejen skvěle vyprávět, ale i napsat uvěřitelné a charakterově vyrovnané postavy. V této knize stojí za zmínku Talaban, válečník s tragickou minulostí a jeho přítel Hlavokam, Svatý Anu, jehož moudrost dokáže zázraky, původně obyčejná vesničanka Sofarita, která se shodou okolností stane mocnější než by si bývala přála a lehkomyslný zabiják Viruk, který umí vtipně oživit řadu scén.

„Mám tě rád. Vážně mám.“ Odmlčel se a z tváře se mu vytratil úsměv. „Můj astrolog mi řekl, že jednou spolu budeme bojovat na život a na smrt.“
Talaban se usmál. „Doufejme, že je to špatný hvězdopravec. Ale jestli ne, můžeš být klidný, pohřbím tě se všemi poctami.“
Viruk se opět zasmál. „Opravdu tě mám rád, Talabane.“

Děj svižně odsýpá, nikde se nezadrhává, ovšem autor to občas bere zkratkou a sem tam se přes podstatný časový úsek přehoupne v průběhu jedné věty, což je asi jediná nedokonalost na jinak skvělé knize. Sem tam se zastaví, aby dal čtenáři čas prožít emoce, kterými se postavy někdy nechají unést, ale pak pádí dál ke zdařilému finále. Až je vám líto, že kniha končí a říkáte si, že je škoda, že si s tím autor nedal víc práce, protože pár dalších dílů by si to určitě zasloužilo (ehm, já vím, trochu si rozporuji oproti začátku, ale začala jsem číst s tím, že chci jen jednohubku a skončila s pocitem, že to nemůže být konec a že chci víc :-D, chápete doufám... :-)) Je to zkrátka výtečná kniha, nad kterou zaplesá srdce každého fanouška hrdinské fantasy.

Četli jste něco od Davida Gemmella? Jaký je váš oblíbený kousek z žánru hrdinské fantasy? :-)

pátek 10. listopadu 2017

Domácnost bez odpadů: Jak žít s minimálním dopadem na životní prostředí

Autorka: Bea Johnsonová
Originální název: Zero Waste Home, The Ultimate Guide to Simplifying Your Life by Reducing Your                                                 Waste
Nakladatelství: PeopleComm
Rok vydání: 2016

„Večer postavíme popelnici na okraj chodníku před domem a než ráno vstaneme, jako mávnutím kouzelné hůlky zmizejí všechny ty obaly od sladkostí, plastové sáčky a použité papírové utěrky. Ale když říkáme, že jsme to vyhodili do smetí, co to skutečně znamená?“

Nikdy jsem se nad tím, kolik produkujeme odpadu příliš nezamýšlela.  Ale poslední dobou mám pocit, že to množství je enormní. Když si vezmu naši domácnost a uvážím, že co druhý den vynesu do kontejneru pytel odpadků a každou chvíli vynášíme plné tašky skla, plastů a ostatních recyklovatelných složek, je to děsivé. A to ani nemluvím o hromadě obalů a jednorázových pomůcek, které mi projdou pod rukama v práci. Když si vezmu, že naše republika má nějakých deset milionů obyvatel a každý vyprodukuju to samé, ne-li víc, je to smutné a alarmující, že to s klidným srdcem tolerujeme. Ale dost moralizování, pojďme se podívat na velmi inspirativní knihu, která má zapříčinila pár změn v naší domácnosti.



Bea Johnson je úžasná osoba, která se nebála a svůj život zbohatlické americké paničky v naleštěné rezidenci převrátila vzhůru nohama a vydala se cestou minimalismu. Jak v životě, tak i v odpadech. Její příklad ukazuje, že možné je všechno a že když se trochu zamyslíme a vyházíme se svých domovů nepotřebné věci a ze své hlavy bojácné a konzervativní myšlení, může se nám žít lépe, lehčeji a ještě nás bude hřát dobrý pocit, že naše planeta kvůli nám netrpí. Nebo aspoň trpí o chlup méně.

Zero waste je poslední dobou docela fenomén. Tato kniha si našla mnoho následovníků a i když sama vím, že do jedné zavařovačky ročně se jako Bea se smetím prostě nevlezeme, přece jen je kniha skvělým návodem, jak si život v mnoha ohledech zjednodušit.

Provází čtenáře celým domem a dává tipy, jak ze svého života vyhodit zbytečnosti a naopak do něj zařadit opakovatelně použitelné věci. V kuchyni se zaměřuje na bezobalové nakupování a domáckou výrobu a ukazuje, jak se vyvarovat jednorázovým obalům na hotová jídla a jak se dá doma kompostovat. Následuje průlet koupelnou, kde zjistíte, kolik zbytečností a nepoužívané a nepotřebné kosmetiky v ní leží. Pro šikovné čtenářky je tam pár receptů na domácí kosmetiku a také různé „léky“.

 „Pokud některé jednorázové výrobky z nějakého důvodu přečkaly zjednodušování vaší kuchyně, říkám vám rovnou, že se jich můžete zbavit. Zbytečně zabírají místo a stojí vás peníze. Peníze patří do peněženky, nevyhazujte je jen tak na skládku!“

Dále se věnuje šatníku - jak jej zjednodušit, aby byl udržitelný a abychom se vyvarovali ránům před přeplněnou skříní s myšlenkou, že nemáme co na sebe. A vzhledem k tomu, že i minimalistická domácnost se musí uklízet, dává pár vychytávek na zcela přírodní čistící a prací prostředky. Také ukazuje, že bezoodpadový styl života funguje i s dětmi, na cestách, a také o Vánocích a jiných svátcích. Závěrem apeluje na čtenáře, že změna v celosvětovém měřítku vždycky přichází pomalu, ale začít musí v nás samotných.



Na konci je kniha doplněna o řadu internetových odkazů s nejrůznějšími zero waste tipy a také s poznámkami pro českého čtenáře (což oceňuji a díky za to) a odkazy na české bezodpadové projekty. A jako bonus je celá kniha tištěna tzv. nízkomigračními barvami na recyklovaném papíře :-).

Mně se kniha moc líbí, je neskutečně inspirativní, na začátku každé kapitoly sama autorka srovnává, jak to měla dříve a co jí změna přinesla. Kniha obsahuje nejen praktické rady a tipy, ale také spoustu návodů a receptů na výrobu běžně kupovaných věcí. Ačkoli je to víceméně učebnice, čte se dobře a většina věcí se dá aplikovat v běžném životě.



K čemu inspirovala kniha mne samotnou?

Rozhodně mě donutila se zamýšlet při každém nákupu, zdali to, co kupuji, opravdu nutně pořebuji a neobejdu se bez toho. Což už mi ušetřilo hromadu peněz, neboť mám někdy tendenci být malinko impulzivní a spoustu věcí pak sice používám, ale v zásadě je mi jasné, že to byla naprosto zbytečná koupě a já bych se bez toho v pohodě obešla.

Také přemýšlím nad tím, jak co nejvíce jednorázových věcí v domácnosti nahradit znovupoužitelnými alternativami, zatím se mi povedlo nahradit odličovací tamponky a sáčky na nákup potravin a zeleniny...  Zúžila jsem výběr nezbytné kosmetiky a čistících prostředků. Šatník jsme povyměňovaly s kamarádkami a každá se tak něčeho zbavila a něco jí zadarmo přibylo, Bea by z nás měla radost :-).

Potraviny se snažím, co nejvíce kupovat nebalené do vlastních sáčků a obalů a jako Pražák využívám toho, že bezobalové prodejny v Praze už dávno nejsou pouhé sci-fi. 

Naučila jsem se odmítat drobné reklamní dárky a pozornosti, zbytečné igelitové tašky a sáčky, omezuju spotřebu jednorázových kelímků a jídelních obalů. Štve mě, že v Praze nemáme kontejnery na biooodpad, takže většinu obsahu našeho odpadkového koše tvoří zbytky z vaření.

Bea Johnson je mi zkrátka svým konáním blízká a sama pociťuji, že čím méně mám věcí, tím se cítím svobodněji a život je mnohem jednodušší.

Myslím, že tuhle knihu by si měl přečíst každý, už jen pro to, aby se zamyslel nad tím, jak neuvěřitelně konzumním způsobem žijeme. A ono si to na přírodě vybírá svou daň. Nechci nějak přehnaně agitovat, sama mám hodně co zlepšovat, ale pokud vám příroda není lhostejná, dejte zero waste šanci.


Slyšeli jste o zero waste? Co na to říkáte? :-)

pátek 3. listopadu 2017

Stalo se v říjnu

Co se týče přečtených knih, je to pěkná bída. Dokonce až taková, že ani nevím, jestli mám právo se nazývat knižní blogerka :-D.

Pro romanticky založené duše můžu rozhodně doporučit Jak najít lásku od Cecelie Ahernové (recenze). Pro milovníky detektivek zas Ženu z kajuty č. 10 od Ruth Ware (recenze). A pro milovníky jídla a zdravého stravování skvělou Novou biokuchařku Hanky Zemanové (recenze). Pro neoluxorácký magazín jsem recenzovala Italské jednohubky od obdivuhodné ženy a české blogerky Marty Kučíkové a Neobyčejná dobrodružství od Daniela Wallace, obě knihy můžu s klidem doporučit. A pro přečtení recenze hezky naklusejte do Neoluxoru :-D.
A také jsem přidala pár tipů do dětské knihovničky, které najdete zde.





Kultura

Výstava Světlo a život
Jedné deštivé neděle nebylo co dělat, tak jsme vyrazili okouknout novou přírodovědnou expozici v Nové budově Národního muzea, která má za cíl zvídavým návštěvníkům přiblížit, jaký mají sluneční paprsky vliv na rostliny i živočichy. Zavede vás do jeskyně, za zvířátky do stepi i do tropů. Rozhodně největším hitem bylo vyhrabávání kostí z písku aneb zkuste si být paleontologem :-D. Pro odvážné je možné projít pět interaktivních panelů s kvízy a zúčastnit se tak losovací soutěže. Výstava je zajímavá, poučná, částečně interaktivní a když už tam budete, rozhodně doporučuju koupit vstupenku rovnou do celého muzea a omrknout i expozici Archa Noemova :-).




Zkrocení zlé ženy
Po sto letech (přesněji po dvou) jsem byla zase v divadle. Pro mě poprvé v Divadle na Vinohradech a protože se v moderní činohře nějak neumím zorientovat, vsadili jsme na klasiku :-). Shakespearova komedie Zkrocení zlé ženy byla skvělá volba. Jednalo se o zpracování v tradičních kulisách, bylo to perfektně zahrané, konverzační humor se střídal se situačním a bylo vidět, že herci si to nesmírně užívají. A my diváci na tom byli podobně.

Osobní novinky

Začala jsem chodit do práce. Bylo to trochu nečekané a o dost dříve než jsem plánovala, ale když vám do klína spadne nabídka dobrého místa kousek od domu, velmi těžko se říká ne :-). Prozatím jen na dva dny v týdnu, ale i tak mám pocit, že se mi ten volný čas nějak ztratil. Ale jinak mě to moc baví, tak držte palce, ať si to se mnou nerozmyslí :-). A kdyby vás zajímalo, čím si momentálně krátím dlouhou chvíli, tak šiju dětem quietbook :-D. Je to nehorázná piplačka a nejsem si jistá, jestli to vůbec dětičky ocení, ale docela mě to baví.




Jaký jste si užili říjen vy? :-)

pondělí 30. října 2017

Jak najít lásku: Když je láska silnější než smrt

Autorka: Cecelia Ahernová
Originální název: How to Fall in Love
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2016

„Měj na paměti, že každý okamžik, který jsem s tebou strávila, byl ten nejkrásnější v celém životě.“

Ani nevím, jak k tomu došlo, ale ocitla jsem se v naprosté smršti událostí a povinností– plánování svatby, nástup do práce a s tím spojené hledání hlídání, vodění dětí na kroužky... A to má za následek to, že neustále něco zařizuju, vyřizuju, snažím se zkoordinovat rodinný program, tak aby všechno klaplo, a tak není divu, že když už se na chvíli zastavím, mám chuť naprosto vypnout a jen se zachumlat do deky a číst nějaký příjemný nekomplikovaný příběh. Jak najít lásku tyhle požadavky splňuje dokonale :-).



Christine a Adam se potkávají za velmi nebvyklých okolností. Adam chce totiž skokem z mostu ukončit svůj život plný trápení a Christine ve snaze ho zachránit s ním uzavře dohodu. On tak slíbí, že dva týdny do svých narozenin podstoupí její svéhlavou terapii a pak se může rozhodnout, jestli život za to stojí, nebo jestli z toho mostu opravdu skočí. Ovšem Christine není žádná psychoterapeutka, jen obyčejná ženská, která sama právě prochází komplikovaným rozvodem a přece se snaží Adamovi dokázat, že ztráta přítelkyně, smrt otce, vyhazov z práce a převzetí nenáviděné rodinné firmy nemusí nutně znamenat konec světa, protože důvodů, proč stojí za to žít, existuje nespočet.

Cecelia Ahernová okouzlila celý svět působivými romancemi S láskou, Rosie či PS. Miluji Tě. Takže asi nikoho nepřekvapí, že i tenhle román se nese v podobném duchu. Pár, který k sobě za podivných okolností hledá cestu, aby to v závěru dopadlo, jak to dopadne :-). Naštěstí je autorka natolik nápaditá, že se nejedná o bezduchou kýčovitou romantiku, ale podařilo se jí do knihy vnést docela zajímavý nápad. Usoužený Adam, pro kterého je svět jen temná díra, kde se cítí osamělý a s nesmírnou tíhou na ramenou i v srdci, a dobrosrdečná Christine, která také zrovna nemá na růžích ustláno, ale přece se rozhodne, že každý život stojí za záchranu a že krásy života Adamovi ukáže a vnutí stůj co stůj.

Dvojice tak zažívá veselá i smutná dobrodružství, zoufalé i komické chvilky a vše je protkáno jemným humorem. Christine se zuby nehty drží svých knížek ve stylu Jak žít šťastný život, Jak zbohatnout v desetí krocích apod. a asi nikoho nepřekvapí, že to tak úplně nefunguje. Postavy neoplývají zrovna hlubokou psychologií, ale jsou sympatické a chovají se přesně tak, jak čekáte. Mile, nenásilně a přátelsky. Je vidět, že Cecelia Ahernová je zkušená a vypsaná autorka, umí udržet dějovou linku relativně napínavou, výborně vybudovat zápletku a závěr už jen zapadne jak poslední dílek puzzle.

Nebudu vám nic nalhávat, je to vyloženě oddechovka na dva tři večery, kdy se vám nechce dělat nic náročného, jen relaxovat a užívat si sice jednoduchou, ale ne úplně hloupou knížku, která pobaví a zanechá na duši pocit, že život je přece jen krásný a zázraky se občas dějí.

Jaká je vaše momentálně oblíbená oddechovka? :-)

pátek 20. října 2017

Nová biokuchařka Hanky Zemanové: Základ zdravé rodinné kuchyně

Autorka: Hana Zemanová
Nakladatelství: Smart Press, s.r.o
Rok vydání: 2016

„Navíc jíme-li plnohodnotné potraviny a žijeme přirozeně zdravým životním stylem, šetříme peníze za potravinové či multivitaminové doplňky, preparáty na hubnutí nebo za plastické operace, za které jsou lidé ochotni platit obrovské sumy.“

Vzhledem k tomu, že mám nenasytnou rodinu a navíc touhu předkládat jim relativně zdravá jídla, vařím opravdu hodně. Ovšem sehnat kuchařku, která by mi vyhovovala, není vůbec snadné. Požaduji, aby jídla byla hlavně veganská, aby se dala připravovat ze surovin, které jsou běžně dostupné, ideálně lokální a které mám doma (piniové oříšky a kaki jsou sice super, ale to běžně doma opravdu nemíváme), a také aby jídla byla jednoduchá a já tak nestrávila u plotny půl dne. Co se týče kuchařek koukám i na vzhled, když tam nejsou líbivé obrázky, tak se mi podle ní nechce vařit (já vím, je to hloupé a povrchní, ale každý jsme nějaký) a samozřejmě očekávám, že jídla budou chutná a mně se podaří (uznávám, že to už není vždy v režii autora, ale když se mi první dvě jídla z některé kuchařky neosvědčí, tak mě to odradí natolik, že už ji neotevřu). Že taková kuchařka neexistuje? To jste neměli v ruce Novou biokuchařku Hanky Zemanové :-).



Původní biokuchařka se stala Nejlepší kuchařskou knihou roku 2006, a jak sama Hanka na svém webu uvádí, řada informací je po deseti letech zastaralá a neaktuální. Tak ji kompletně přepracovala do současné podoby.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První je teoretický úvod, kde Hanka vysvětluje, co jsou to biopotraviny, jak je poznat a sehnat, a také se s mnoha dalšími odborníky z oblasti výživy a zdraví věnuje otázce současných výživových trendů jako je veganská strava, raw, bezlepkové stravování apod. Hodně se věnuje i ekozemědělství, představuje výhody i záludnosti tohoto konceptu a v závěru představuje několik zajímavých ekofarmářů a osobností, kteří stojí za zajímavými projekty jako třeba Skutečně zdravá škola (Margit Slimáková), Bezobalu (Petr Hanzel), KPZKomunitou podporované zemědělství (Honza Valeška) a další.



Druhá část je samotná kuchařka, která je rozdělená na tématické oddíly - Polévky, Saláty a pomazánky, Bezmasá jídla, Biomaso, Zelenina, Inspirativní přílohy a Sladká jídla, kaše a dezerty.

Moc se mi líbí, jak je kuchařka komplexní. Že se nejedná jen o pouhý výčet pracovních postupů, ale je zdrojem mnoha zásadních informací ohledně stravy, zdraví a udržitelného životního stylu. Vše je vysvětleno krásně, jednoduše a zajímavě, a to jak pro naprosté laiky, tak i pro lidi, kteří už nějaké pokusy o ozdravení jídelníčku provedli a biopotravina pro ně není neznámé slovo. Pro zvídavé čtenáře je každé téma doplněno webovými odkazy a je tak možnost si dohledat další informace.



Samotné recepty jsou dokonalé, přesně dle mého gusta. Snad ještě nikdy se mi nestalo, aby se většina jídel stala v naší domácnosti hity. Knihu jsem si nadělila loni k Vánocům, takže věřte, že jsem ji testovala skutečně dlouho :-). Postupy jsou většinou jednoduché, velmi srozumitelné (i pro mou osobu, která často dumá na takovými pitomostmi jako třeba kolik toho tam mám dát, když je v receptu napsáno hrst vloček :-)) a ze surovin, které máme obvykle doma. Každé jídlo je doplněno nádhernými fotografiemi a kupodivu se jim můj výtvor většinou podobá (ovšem fotit jídlo neumím, takže ač jsem původně zamýšlela recenzi doplnit ukázkou toho, jak se mi podle biokuchařky skvěle vaří, tak mi to moc nevyšlo a hlavně jídlo zmizí dřív než vytáhnu foťák, ale to je zase ukázka toho, že nekecám a jídla jsou skvělá :-D). Kromě toho jsou recepty doplněny okrajovými rámečky a sloupky s různými radami, tipy na vylepšení, obměnami nebo v nich autorka představuje zajímavé a pro konvenčně se stravující neobvyklé suroviny, které jsou v receptu použity (třeba seitan, azuki, agar apod.)



Kuchařka je částečně veganská, ale své si najdou i masožravci. Líbí se mi, že část receptů je i bez lepku, případně se dá do bezlepkové formy upravit. Taky oceňuji, že jídla jsou velmi různorodá, dá se najít inspirace na snídaně (tipy na nejrůznější kaše), luštěninový oběd, i zákusek pro návštěvu a sušenky pro děti. Našla jsem tam pár luštěninových jídel, které se mi opravdu osvědčily (s těmi totiž obecně bojuju, protože internet je na dobrá a jednoduchá luštěninová jídla skoupý). Také hodně zajímavých zeleninových jídel, a přitom to nejsou žádné extravagance, které by člověk vařil jednou za sto let pro návštěvu, naopak jsou to běžná jídla, která se dají připravit kdykoli a nezaberou ani moc času.

Nejlepší recepty jsou rozhodně Cizrna na paprice, Čočkové burgery (vyzkoušeno z červené čočky, munga i normální čočky a jsou prostě dokonalé a táák jednoduché), Bramboračka s pohankou, Celozrnné žitné halušky, Pečená zelenina, Jahelné šišky s mákem, Ovesno-semínkové placičky, Opečená jablka (to je fakt bomba podzimní mňamka a oblíbená svačinka) a řada dalších.



Zatím jediný recept, který se mi nepodařil jsou Čokoládové cookies (ale to jsme tvořili ze zbytků před nákupem a zřejmě jsem něco nahradila nenahraditelným), ale nevzdávám to a zkusím je znova, protože na fotce prostě vypadají mňamózně :-D.

Kniha je moc krásně zpracovaná, líbivé fotky přímo vybízí k uvázání zástěry a vytažení vařečky (už jen proto, že vám sliny kapou až na zem :-D). Stala se zkrátka středobodem našeho rodinného vaření, já ji miluju a s čistým svědomím ji můžu doporučit všem, kterým není lhostejné, co jí a hledají ucelené informace o zdravém stravování a skvělé recepty.

Pokud byste i přes mé nadšení stále váhali, jestli je pro vás kniha to pravé, mrkněte na Hančiny webové stránky biokuchařka.cz, má tam uvedeno i pár receptů, tak vyzkoušejte :-). Zkoušela jsem Jahelné bramboráky s lněným semínkem a jsou vynikající.

Také je k sehnání BioAbecedář Hanky Zemanové, takový pomocník, který pomůže se vyznat v nejrůznějších alternativních a zdravějších variantách tradičních potravin a také poradí, jak je vhodně zařadit do jídelníčku.

Jaká je vaše oblíbená kuchařka? :-)

úterý 10. října 2017

Legrační počítání do postýlky, Králík Toník: Kterak děti naučit počítat

Autoři: Daniela Kulot, Maurice Pledger
Nakladatelství: Presco Group a.s (Ella & Max), Svojtka & Co
Rok vydání: 2013, 2016

Rozhodně nejsem ambiciózní matka, která by svým dětem už od narození cpala do hlavy znalosti a informace, aby se mohla pyšnit tím, že její děti umí v půl roce počítat, ve třech letech číst a v pěti vynalezly lék na rakovinu. Ale když se synek začal zajímat o to, kolik čeho je a co znamenají ty divné znaky, co máma mačká ve výtahu, těžko mu budu zatajovat počátky matematiky. A tak se mi do ruky dostaly dvě zajímavé knížky, které synka nesmírně baví a dovedly ho k tomu, že ohromuje okolí svým uměním počítat do tří :-D (pak skočí rovnou na osm a následně na padesát, ještě má co dohánět :-D).

Legrační počítání do postýlky
Je to víceméně leporelo, každé dvě strany se věnují jedné číslici, která je představena krátkou říkankou a doprovodnou ilustrací. Ústřední postavou je chlapeček, který se chystá večer do postýlky a příslušný počet zvířátek mu při tom pomáhá. Básničky jsou sice někdy malinko kostrbaté, nicméně synkovi to nijak zvlášť nevadí a já je tak musím číst pořád dokola (věřte, že už nenávidím tři jeleny, co se dělí o jednu třešeň :-D). Synek se s chlapečkem ztotožňuje, a to více ho to baví. Ilustrace jsou moc milé a povedené, takže věřím, že může pomoci se dětem zorientovat ve světě čísel a pokud ne, tak alespoň říkanky pobaví :-).




Knihu seženete např. v internetovém knihkupectví Presco Group zde.

Králík Toník
Kromě počítání je to skvělá příležitost jak s dítkem procvičit barvy. S králíkem Toníkem a jeho kamarády poznáváme zvířátka, hmyzáky, motýly apod. Je krásně barevná a navíc interaktivní, protože při čtení je třeba každou stránku dotvořit nálepkami, které jsou vzadu, a to synka hodně bavilo. Děti se prostřednictvím nálepek učí počítat do deseti a seznámí se se všemi základními barvami. A při troše snahy se dají nálepky zase odlepit a začít znovu. Knihu jsem zakoupila v Levných knihách a rozhodně to byla dobrá investice.






Obě knihy bych doporučila zhruba od 2-2,5 let.

Závěrem děkuji nakladatelství Presco group a.s., od kterého mám Legrační počítání do postýlky.

Jaké jsou vaše oblíbené počítací knihy? :-)

středa 4. října 2017

Moje září v kostce

V září na mě většinou začíná jít podzimní melancholie. Mé nejoblíbenější roční období je za mnou, atmosféra svobody, lehára a nekonečných možností taky, a mám pocit, že mě čeká jen práce, povinnosti a zima. Letos jsem si ovšem letní náladu prodloužila báječnou dovolenou v Itálii (více si o ní můžete přečíst tady) a zajímavými knihami.



Nejvíc mě okouzlil Stařec, který četl milostné romány od Louise Sepúlvédy. Krásný příběh o vztahu člověka a přírody s jistými hemingwayovskými prvky. Doporučuju a recenzi si můžete přečíst zde. Také mě zaujal román Malinka, prvotina české autorky Dity Táborské (recenze). Román o silných citech, vztazích mezi lidmi a všech podobách rodičovství je velmi povedený. Jinak jsem přečetla druhý díl Rigantské ságy s názvem Půlnoční sokol od Davida Gemmella. Gemmell je vynikající vypravěč a když se přidají skvěle vytvořené kulisy a výborné vykreslené postavy, je radost to číst.



Taky jsem si dala jednu knihu v angličtině, a to Big Little Lies od Liane Moriarty, a kupodivu mě to dost chytlo. I v angličtině se to četlo skvěle, příběh byl dostatečně poutavý a napínavý, postavy sympatické, rozuzlení překvapivé.

Konečně jsem se překonala a přečetla všemi opěvovaný Kostičas od Samanthy Shannonové, a je to vážně pecka. Fakt mě to chytlo a bavilo, už mám samozřejmě rozečtený Vidořád a myslím, že tohle bude jedna ze sérií, které s nadšením dočtu až do konce. Tak jen doufám, že se autorka nezasekne někde v půlce, přece jen sedm dílů je sedm dílů.



Co se kultury týče, tak září bylo spáš hospodové, což je taky dobré, jen se tím nedá moc chlubit :-D. Jinak už máme vybrané místo i termín svatby, a já se pomalu začínám modlit, aby všechno klaplo, hlavně počasí.

Jaké bylo vaše září? :-)

pátek 29. září 2017

Itálie, Toskánsko – po stopách Roberta Langdona a Ference Mátého

Když jsme letos plánovali dovolenou a nemohli jsme se rozhodnout, kam vyrazíme, zabodla jsem v zoufalství prostě prst do mapy. A tak jsme skončili v Toskánsku :-).

Chtěli jsme jet k moři, ale mě nebaví jenom tak ležet u vody a ráda se jedu podívat po městech a památkách v dané lokalitě. Ukázalo se, že Toskánsko je pro takovou dovolenou přímo ideální :-). Letěli jsme do Pisy, se dvěma malými dětmi a dvěma ještě menšími kufry. Nechtěli jsme totiž připlácet za zavazadlo a kupodivu jsme se celá rodina sbalili do dvou příručních zavazadel, včetně balíku plen a několik pytlíku kaší – ať žije minimalismus! :-D (sice jsme pak chodili víceméně v jednom oblečení, ale co už :-D). A do cílové destinace Calambrone jsme se dostali pronajatým autem (které jsme si půjčili na celý týden, takže pak nebyl problém sbalit děti, svačinu a někam vyrazit).

Ubytování bylo moc fajn, přes booking.com jsme si našli apartmán s kuchyní a dvěma ložnicemi. Navíc bylo hned u pláže a cestou na pláž bylo i krásné dětské hřiště, takže spokojenost veliká. Jeli jsme v září, takže počasí bylo příjemné, ale žádná velká vedra se nekonala (což bylo skvělé, protože mazat dvě děti opalovákem a honit je s čepicí a slunečníkem, ať nemají úžeh, je peklo), moře bylo ale teploučké, a tak bych se dokázala nechat houpat ve vlnách klidně i hodiny.










           A když počasí nebylo zrovna extra koupací nebo se nám nechtělo povalovat se na pláži, vyrazili jsme poznávat krásy Toskánska:

Florencie

Nádherné město, plné památek a historie (a taky turistů). Bohužel jsme si s dětmi netroufli dovnitř do památek, takže určitě bych se sem jednou chtěla vrátit a všechno si to znovu projít, ale dojem, který tato toskánská metropole zanechává, je nezapomenutelný. Katedrála Santa Maria del Fiore, Palazzo Veccchio... Připadala jsem si, jak kdybych se ocitla v Brownově Infernu :-D. Mají tady taky skvělou zmrzlinu, rozhodně doporučuju podnik La Carraia, jejich příchuť tmavá čokoláda hravě strčí do kapsy i naše Angelato (paní mě při pohledu na synka upozorňovala, že to není vhodné pro děti, protože je příliš intenzivní, což sice byla, ale i tak mi půlku sežral :-D), nicméně nejlepší italskou příchuť vyhlašuji slanou pistácii :-).

Santa Maria del FIore


Palazzo Vechcio

Ponte Vecchio















Lucca

Městečko, plné pro Itálii typických uliček, kostelíků,zmrzliny (jak jinak :-D) a lenivé italské atmosféry.















San Gimignano

Úžasné malebné městečko přímo dýchající středověkou historií uprostřed ještě malebnější toskánské krajiny. Zelené kopce s vinicemi, sem tam kamenná usedlost, pokud jste četli Toskánskou vinici od Ference Mátého, myslím, že se realita od knihy příliš neliší :-). Zdálky vypadá jako pohádkový hrad a při procházení místních uliček máte pocit, že jste se vrátili o několik století zpět. Dominuje mu několik věží a výhledy z hradeb za návštěvu rozhodně stojí.

Není to krása? :-)

Prý nejlepší zmrzlina na světě! :-)






Marina di Pisa

Jak napovídá název, je to opravdu marina, tudíž tady kotví nejrůznější lodě a jachty. Kolem dokola vede moc pěkná promenáda a když jsem se tam byli podívat, foukal zrovna velký vítr, takže moře se vzdouvalo, vlny se tříštily o hráze a bylo to krásné dramatické :-).






            Pisa

Město, které jsme samozřejmě nemohli opomenout navštívit, proslulou šikmou věž jsem si nechtěla nechat ujít. Ovšem stavovali jsme se tady až chvíli před odletem, tak už nebyl čas projít všechno, ale věž a kafe jsme zvládli :-D.




Dovolená se nám vydařila, nesmírně jsme si to užili a Toskánsko rozhodně stojí za navštívení. Kde jste byli v létě vy? :-)

pondělí 25. září 2017

Stařec, který četl milostné romány: Věčný souboj přírody a civilizace

Autor: Luis Sepúlveda
Originální název: Un viejo que leía novelas de amor
Nakladatelství: Rybka publishers
Rok vydání originálu: 1997
Rok českého vydání: 2000

„Antonio José Bolívar Proaňo spal málo. Nanejvýš pět hodin v noci a dvě odpoledne po obědě. To mu stačilo. Zbytek času věnoval románům, úvahám o tajemství lásky a pokusům představit si místa, kde se příběhy odehrávaly.“

Někdy si říkám, že je škoda, že se recenzují a jsou vidět pouze aktuálně vydané knihy. Já vím, je v tom hlavně snaha prodejců zvýšit zisk a dostat dotyčnou knihu do povědomí lidí, ale existuje tolik krásných a skvělých knížek, o kterých nikdo nepíše jen proto, že vyšly kdysi dávno a sehnat se dají maximálně v knihovně nebo v antikvariátu (a které holt nikdo nedostane zadarmo jako recenzní výtisk).

Jenže já mám někdy všech těch Dvorů trnů a růží a Měsíčních kronik plné zuby. Nic proti nim (obě jsem četla a líbily se mi), ale když chce člověk objevit něco zajímavého, je blogosféra občas malinko nudná. Konec vzdychání, jde se na knihu, která mě hodně zaujala a kterou bych vám ráda představila.

Stařec, který četl milostné romány je poměrně útlá knížečka, spíše novela než román. Ale poselství, které skrývá, přesahuje její rozměry asi milionkrát.



Antonio Bolívar je starý muž, který žije v ekvádorské osadě El Idilio. Když mu džungle vzala ženu, spřátelil se s domorodým kmenem Šuarů a naučil se vše potřebné k přežití v této divoké krajině. Poklidně žije v osadě a volný čas tráví prožíváním lásky prostřednictvím milostných románů, které mu jeho přítel zubař vozí po řece. Jeho klid naruší až výprava lovců, kteří zastřelí ocelotí samici mláďata a postřelí jejího druha. Samice v sebeobraně ochutná lidskou krev a vydává se na stezku pomsty na celém lidském pokolení, které za tuto tragédii může.

Samotný příběh se nezdá být ničím jiným než dobrodružnou četbou. Výprava na zákeřnou ocelotí samici by jistě zaujala všechny, kdo hltali knihy Julese Vernea, Mayovky či třeba Tarzana. Míchá otrlé chlapy i těžký život osadníků, popis záludností džungle i právo silnějšího a vychytralejšího. Ale mnohem zásadnější je, co se skrývá pod povrchem.

Luis Sepúlveda, chilský autor, napsal tuto knihu po několikaměsíčním pobytu u indiánského kmene Šuarů. Znalosti a zkušenosti z tohoto období ve Starci využil a ukazuje tak čtenářům, že prales nemusí být nutně jen divoké a zlovolné místo, kterému je radno se vyhýbat.

„Ani oceloti ti nejsou cizí, jenže jsi nikdy neusmrtil mládě, ani ocelotí, ani žádné jiné. Jen dospělé kusy, jak káže zákon Šuarů. Víš, že oceloti jsou zvláštní zvířata s nevypočitatelným chováním, nejsou tak silní jako jaguáři, ale zato se vyznačují lstivou chytrostí.
„Pokud je stopování moc snadné a myslíš si, že ho máš, znamená to, že ti ocelot kouká na záda,“ říkají Šuarové a mají pravdu.“

Výpravu Antonia a jeho kumpánů na divokou šelmou krásně metaforicky přirovnává k odvěkému boji člověka a přírody. Upozorňuje, že zákony džungle je třeba chápat a respektovat a jen pak je možné s žít v souladu s prostředím a spokojeně. V momentě, kdy se člověk povýší na pána tvorstva a živoucí organismus „znásilní“, je zaděláno na tragédii. Přírodu je třeba brát jako sobě rovnou a spolupracovat s ní, pak může přežít ona i člověk.

Postavu starosty osady El Idilio přetvořil v ironicky komickou postavičku, která symbolizuje autority, které se v touze po moci často motají do věcí, o kterých mají pramalé ponětí. A je fuk, jestli je to stát, vláda nebo jen nafoukaný člověk, co má fůru peněz a patent na rozum.



Sepúlvédův styl je hemingwayovsky úsporný. Košatým popisům se vyhýbá jak pralesní domorodci chřestýši a nelibost vůči nadmíře přídavných a popisných slov kompenzuje významem, který se za strohými větami skrývá. Není mu cizí pichlavá ironie, se kterou popisuje místní poměry a zkázu, kterou člověk pralesnímu království přináší. Dialogy jsou k věci a často s ponaučením hodným Ezopových bajek. Neznalost a pocit, že si můžeme dělat, co je libo, ovšem autor nijak zásadně nekritizuje, jen dává podnět k zamyšlení a je víceméně na čtenáři, co si ze čtení odnese a co se mu podaří mezi řádky najít.

Pokud vám titul evokuje Hemingwayova Starce a moře, vězte, že to není tak úplně náhoda. Kromě stylu by se dala najít i podobnost v závěrečném souboji Antonia s šelmou a hlavně ve vyzdvihování rovnocennosti člověka a přírody, na kterou poukazoval i Hemingway.

Je to opravdu jednohubka, 116 stránek se dá zvládnout za jedno odpoledne, ale dojem, který příběh zanechá, trvá mnohem déle. Je to opravdu krásná kniha a pokud na ni narazíte, rozhodně se čtením neváhejte.

Jaká je vaše oblíbená kniha, o které si myslíte, že by si zasloužila, aby se o ní psalo? :-)

pátek 8. září 2017

Jak knihomol dělá autoškolu

Jako správný knihomol tak nějak předpokládám, že v knihách najdu veškeré informace a návody, jak se něco naučit. Se stejným názorem jsem přistupovala i k umění řídit. V životě jsem sice za volantem neseděla, ale přelouskala jsem učebnici, našprtala pravidla, přečetla, jak jdou po sobě pedály, a s jistotou, že točit volantem snad zvládnu a jízdy budou hračka, vyrazila na první hodinu.

Hahaha, větší naivka jsem být nemohla. Začínalo se na trenažéru a už tam se ukázalo, že zase taková sranda to nebude. Krize nastala už při nácviku rozjezdu a zastavení, rozbitou o zeď mě instruktor vysvobozoval asi milionkrát než nad tím mávl rukou, že přejdeme k zatáčkám. Hm, opilý řidič rozhodně častěji trefí na silnici než já coby začátečník :-D. No a při asi třetí lekci to trenažér se mnou vzdal úplně a já ke svému překvapení a hrůze instruktora zalomila klíč v zapalování :-D.



Moc tomu nepřispělo ani to, že jsem se rozhodla začít asi v sedmém měsíci těhotenství. Takže první přednáška z teorie vypadala asi takto:
„Nejhorší jsou ženský, který začnou autoškolu v sedmým měsíci těhotenství...“
Při následném pohledu na moje břicho, které jsem se nenápadně snažila i se zbytkem těla schovat pod lavici: „Všechny z toho stresu vždycky porodí dřív než ji dokončí, no ale aspoň vám pak u zkoušky můžeme říkat maminko...“
Ale i přes tyto katastrofy mě jednoho dne pustili do reálného auta. Šlo to vcelku dobře, asi do té doby než mi instruktor řekl:
„Víte, měla byste jet alespoň trochu rychleji než je rychlost chůze, jinak moc nemá smysl sedat do auta.“ 

Ok, tak jsem přidala. A zjistila, že ač disponuji ženským mozkem, nejsem schopná naráz ovládat auto, sledovat provoz a značky, vybavit si, co znamenají a ještě vědět, kam jedu :-D.

A velmi stresující byly pro mě i křižovatky (ovšem myslím, že pro instruktora ještě víc), ráda bych se vymlouvala, že to je tím, že jsem se učila řídit v Praze, většinou za největšího provozu, ale nevím, jestli to vážně nebude spíš má neschopnost :-). Když vám to v pondělní ranní špičce na vysoce frekventované křižovatce několikrát chcípne při rozjezdu do kopce a stojíte tak dvě zelené, věřte, že to na klidu a rozvážnosti nepřidá :-D.

„Zastavte si tak, ať do té křižovatky dobře vidíte.“
„Ok.“
„STÁT!.“
„Vždyť stojím. A vidím perfektně...“
„Ale jste v půlce křižovatky!!“

Po několika jízdách jsem měla pocit, že mi zjevně chybí jedna mozková hemisféra, neboť odbočit vlevo byl prostě problém. Teda mně přišlo, že to tak hrozné není, ale můj instruktor na to měl jiný názor:

„Noo, sice jsme tentokrát nevjeli do protisměru jako obvykle, ale pro změnu jsme to vzali přes pole, nějak nevím, jestli lze mluvit o pokroku...“

A co teprve když došlo na parkování a couvání. Děs v mých očích a permanentně hrozící srážka s okolostojícími auty měly za následek pár nových šedivých vlasů na hlavě mého učitele:

„Kam to couváte?“
„Nevím?“
„No tak, kam vám jede zadek auta?“
„Nevím?“
„Tak proč točíte volantem??“

Ale zdárně a bez nehod jsem se dopracovala k poslední jízdě (sice vlivem porodu až skoro rok od přihlášení) a následovaly zkoušky. Nějak nevím, jestli je třeba se ještě víc ztrapňovat tím, že jsem měla krapet problém trefit na Magistrát, kde se koná zkouška z teorie, a tak jsem se pověsila na paty dvěma mladíkům, co vypadali, že jim je osmnáct a jdou taky na zkoušky. Šli, a tímto se jim omlouvám za pronásledování :-). S jízdami už to taková sranda nebyla, nicméně na druhý pokus se zadařilo a já si dva týdny nato slavnostně vyzvedla řidičák. Pár samostatných jízd už mám za sebou a všichni žijou, tak držte palce, ať mi to jde stále líp :-D.

Jaké jsou vaše zážitky z autoškoly? :-)

pondělí 4. září 2017

Můj srpen :-)

Knihy

Srpen byl na přečtené knihy docela bohatý. Něco čeká na recenzi, něco jsem jen krátce okomentovala na své fb stránce Secrets of Monis.

Na další dovolenou jsem se příjemně naladila Toskánskou vinicí od Ference Mátého (recenze). Do Provence jsem si odskočila s knihou Znovu Provence od Petera Mayleho. S Peterem Grantem jsem se brodila londýnskými kanalizacemi v Šepotu podzemí od Bena Aaronovitche. Je to výborná a neskutečně vtipná kniha :-). U detektivek jsem zůstala v knize Otčina od Roberta Harrise. Rozvíjí v ní myšlenku, jak by to vypadalo, kdyby druhou světovou válku vyhrálo Německo, a řeknu vám, že kniha to sice byla skvělá, ale měla jsem z ní docela deprese. Konečně jsem přelouskala Dopplera a říkám si, co je se mnou špatně, že z něj vůbec nejsem tak odvázaná jako ostatní :-(.






Svou sci-fi duši jsem uplatila Světem podle Prota od Gena Brewera, s recenzí asi počkám až uvidím stejnojmenný film, který má výborné hodnocení a navíc tam hraje můj oblíbenec Kevin Spacey. Znáte? Viděli jste?



Taky jsem si říkala, že by nebylo od času marné napsat recenzi, nebo spíš dojmy k dětským knihám. Mám spoustu známých, kteří se mě ptají na inspiraci a takhle je jen odkážu na blog a bude. První vlaštovka je zde.

Trochu myslela i na své zdraví a životní styl a přelouskala Oprawme se od Stanislava Skřičky, jen vůbec nevím, co si o tom myslím :-D.  A protože v takovém rozpoložení se velice těžko píše recenze, dávám tomu čas a chci nejprve vyzkoušet to, o čem píše. A taky se zamýšlím na dnešní konzumní společností a svými potřebami s knihou Bezodpadová domácnost od Bey Johnson.



Zasnoubení

Ano, asi největší událost z celého měsíce. Podrobnosti si můžete přečíst zde :-). Příští týden mám schůzku se svatební koordinátorkou, takže plánování svatby naplno začíná! :-)


Filmy a seriály

Třináct důvodů proč

Třináctidílný seriál o tom, proč se zabila jedna americká středoškolačka na motivy knihy Jay Ashera. Každý díl jedna kazeta, kde namluvila jeden z důvodů svého rozhodnutí. Nápad dobrý, zpracování slabší. První díly jsem čekala, co z toho vyleze a nebýt zvědavosti, jakou to má pointu, tak to asi v životě nedokoukám. Poslední dva díly jsou super, ale ten balast mezi tím nestojí za koukání na celou řadu. Ale pokud vás zajímají potíže puberťáků, které v jejich hlavě nabývají monstrózních rozměrů, proč ne.

Zdroj: filmserver.cz

Skyfall

Moje první bondovka :-D. Nekecám, tenhle fenomén mě zcela minul, ale jednou se začít musí, že jo :-).

Zdroj: telegraph.co.uk


Lipno podruhé

Další báječné dva týdny na Lipně a také důvod mé neaktivity na blogu (kde není internet a pc, nejsou články a recenze). Bylo celou dobu krásné (až na jeden obří slejvák a bouřku, při které jsme se zrovna vraceli z výletu do lesa, promokla jsem až nechci říkat kam :-D), tak jsme se vykašlali na výlety a váleli se u vody, po večerech koukali na hvězdy (je tam velmi malé světelné znečistění, takže to byla naprostá nádhera a romantika na druhou :-D) nebo četli knihy, zkrátka ideálně strávená dovolená :-). Můj milý si pořídil katamarán (pro neznalé je to taková pidi sportovní plachetnice), takže pokud jste uprostřed Lipna viděli plachetnici s černě pruhovanými plachtami, ze které někdo visel, byla jsem to s největší pravděpodobností já :-D.

Já vím, kvalita fotky je mizerná, ale aspoň pro představu :-)

Grill party a jiné zábavy

Udělaly jsme si ryze holčičí a navíc sestřenkovský víkend, probraly jsme všechno možné, ugrilovaly tuny jídla (a pak většinu nesnědly - chápejte, plavková sezóna :-D), koukly na fotky z doby, kdy jsme byly malé holky a jezdily společně k babičce (ty modely, co jsme nosily – ponožky v sandálech, kraťasy do pasu, ofinka na stranu, vskutku zábavné :-D). Zkrátka kopec srandy. Jinak jsme piknikovali jako o život, jezdili k vodě, cpali se litry zmrzliny. Otevřeli u našeho baráku skvělou zmrzlinárnu La Zmrzka, takže jsem tam stálým zákazníkem a užívám si ji skoro denně :-). Přistěhovala se mi do Prahy ségra, z toho mám obrovskou radost, konečně jsme zase blízko sebe a můžeme se vídat častěji, podnikat kde co a taky se občas vypravit za kulturou (už máme několikero lístků do divadla, takže podzimní sezónu si hodláme užít!)

Jak jste si užili srpen vy? Nějaké zajímavé knihy, filmy, serály, zážitky? Podělte se v komentářích :-)