pátek 8. září 2017

Jak knihomol dělá autoškolu

Jako správný knihomol tak nějak předpokládám, že v knihách najdu veškeré informace a návody, jak se něco naučit. Se stejným názorem jsem přistupovala i k umění řídit. V životě jsem sice za volantem neseděla, ale přelouskala jsem učebnici, našprtala pravidla, přečetla, jak jdou po sobě pedály, a s jistotou, že točit volantem snad zvládnu a jízdy budou hračka, vyrazila na první hodinu.

Hahaha, větší naivka jsem být nemohla. Začínalo se na trenažéru a už tam se ukázalo, že zase taková sranda to nebude. Krize nastala už při nácviku rozjezdu a zastavení, rozbitou o zeď mě instruktor vysvobozoval asi milionkrát než nad tím mávl rukou, že přejdeme k zatáčkám. Hm, opilý řidič rozhodně častěji trefí na silnici než já coby začátečník :-D. No a při asi třetí lekci to trenažér se mnou vzdal úplně a já ke svému překvapení a hrůze instruktora zalomila klíč v zapalování :-D.



Moc tomu nepřispělo ani to, že jsem se rozhodla začít asi v sedmém měsíci těhotenství. Takže první přednáška z teorie vypadala asi takto:
„Nejhorší jsou ženský, který začnou autoškolu v sedmým měsíci těhotenství...“
Při následném pohledu na moje břicho, které jsem se nenápadně snažila i se zbytkem těla schovat pod lavici: „Všechny z toho stresu vždycky porodí dřív než ji dokončí, no ale aspoň vám pak u zkoušky můžeme říkat maminko...“
Ale i přes tyto katastrofy mě jednoho dne pustili do reálného auta. Šlo to vcelku dobře, asi do té doby než mi instruktor řekl:
„Víte, měla byste jet alespoň trochu rychleji než je rychlost chůze, jinak moc nemá smysl sedat do auta.“ 

Ok, tak jsem přidala. A zjistila, že ač disponuji ženským mozkem, nejsem schopná naráz ovládat auto, sledovat provoz a značky, vybavit si, co znamenají a ještě vědět, kam jedu :-D.

A velmi stresující byly pro mě i křižovatky (ovšem myslím, že pro instruktora ještě víc), ráda bych se vymlouvala, že to je tím, že jsem se učila řídit v Praze, většinou za největšího provozu, ale nevím, jestli to vážně nebude spíš má neschopnost :-). Když vám to v pondělní ranní špičce na vysoce frekventované křižovatce několikrát chcípne při rozjezdu do kopce a stojíte tak dvě zelené, věřte, že to na klidu a rozvážnosti nepřidá :-D.

„Zastavte si tak, ať do té křižovatky dobře vidíte.“
„Ok.“
„STÁT!.“
„Vždyť stojím. A vidím perfektně...“
„Ale jste v půlce křižovatky!!“

Po několika jízdách jsem měla pocit, že mi zjevně chybí jedna mozková hemisféra, neboť odbočit vlevo byl prostě problém. Teda mně přišlo, že to tak hrozné není, ale můj instruktor na to měl jiný názor:

„Noo, sice jsme tentokrát nevjeli do protisměru jako obvykle, ale pro změnu jsme to vzali přes pole, nějak nevím, jestli lze mluvit o pokroku...“

A co teprve když došlo na parkování a couvání. Děs v mých očích a permanentně hrozící srážka s okolostojícími auty měly za následek pár nových šedivých vlasů na hlavě mého učitele:

„Kam to couváte?“
„Nevím?“
„No tak, kam vám jede zadek auta?“
„Nevím?“
„Tak proč točíte volantem??“

Ale zdárně a bez nehod jsem se dopracovala k poslední jízdě (sice vlivem porodu až skoro rok od přihlášení) a následovaly zkoušky. Nějak nevím, jestli je třeba se ještě víc ztrapňovat tím, že jsem měla krapet problém trefit na Magistrát, kde se koná zkouška z teorie, a tak jsem se pověsila na paty dvěma mladíkům, co vypadali, že jim je osmnáct a jdou taky na zkoušky. Šli, a tímto se jim omlouvám za pronásledování :-). S jízdami už to taková sranda nebyla, nicméně na druhý pokus se zadařilo a já si dva týdny nato slavnostně vyzvedla řidičák. Pár samostatných jízd už mám za sebou a všichni žijou, tak držte palce, ať mi to jde stále líp :-D.

Jaké jsou vaše zážitky z autoškoly? :-)

pondělí 4. září 2017

Můj srpen :-)

Knihy

Srpen byl na přečtené knihy docela bohatý. Něco čeká na recenzi, něco jsem jen krátce okomentovala na své fb stránce Secrets of Monis.

Na další dovolenou jsem se příjemně naladila Toskánskou vinicí od Ference Mátého (recenze). Do Provence jsem si odskočila s knihou Znovu Provence od Petera Mayleho. S Peterem Grantem jsem se brodila londýnskými kanalizacemi v Šepotu podzemí od Bena Aaronovitche. Je to výborná a neskutečně vtipná kniha :-). U detektivek jsem zůstala v knize Otčina od Roberta Harrise. Rozvíjí v ní myšlenku, jak by to vypadalo, kdyby druhou světovou válku vyhrálo Německo, a řeknu vám, že kniha to sice byla skvělá, ale měla jsem z ní docela deprese. Konečně jsem přelouskala Dopplera a říkám si, co je se mnou špatně, že z něj vůbec nejsem tak odvázaná jako ostatní :-(.






Svou sci-fi duši jsem uplatila Světem podle Prota od Gena Brewera, s recenzí asi počkám až uvidím stejnojmenný film, který má výborné hodnocení a navíc tam hraje můj oblíbenec Kevin Spacey. Znáte? Viděli jste?



Taky jsem si říkala, že by nebylo od času marné napsat recenzi, nebo spíš dojmy k dětským knihám. Mám spoustu známých, kteří se mě ptají na inspiraci a takhle je jen odkážu na blog a bude. První vlaštovka je zde.

Trochu myslela i na své zdraví a životní styl a přelouskala Oprawme se od Stanislava Skřičky, jen vůbec nevím, co si o tom myslím :-D.  A protože v takovém rozpoložení se velice těžko píše recenze, dávám tomu čas a chci nejprve vyzkoušet to, o čem píše. A taky se zamýšlím na dnešní konzumní společností a svými potřebami s knihou Bezodpadová domácnost od Bey Johnson.



Zasnoubení

Ano, asi největší událost z celého měsíce. Podrobnosti si můžete přečíst zde :-). Příští týden mám schůzku se svatební koordinátorkou, takže plánování svatby naplno začíná! :-)


Filmy a seriály

Třináct důvodů proč

Třináctidílný seriál o tom, proč se zabila jedna americká středoškolačka na motivy knihy Jay Ashera. Každý díl jedna kazeta, kde namluvila jeden z důvodů svého rozhodnutí. Nápad dobrý, zpracování slabší. První díly jsem čekala, co z toho vyleze a nebýt zvědavosti, jakou to má pointu, tak to asi v životě nedokoukám. Poslední dva díly jsou super, ale ten balast mezi tím nestojí za koukání na celou řadu. Ale pokud vás zajímají potíže puberťáků, které v jejich hlavě nabývají monstrózních rozměrů, proč ne.

Zdroj: filmserver.cz

Skyfall

Moje první bondovka :-D. Nekecám, tenhle fenomén mě zcela minul, ale jednou se začít musí, že jo :-).

Zdroj: telegraph.co.uk


Lipno podruhé

Další báječné dva týdny na Lipně a také důvod mé neaktivity na blogu (kde není internet a pc, nejsou články a recenze). Bylo celou dobu krásné (až na jeden obří slejvák a bouřku, při které jsme se zrovna vraceli z výletu do lesa, promokla jsem až nechci říkat kam :-D), tak jsme se vykašlali na výlety a váleli se u vody, po večerech koukali na hvězdy (je tam velmi malé světelné znečistění, takže to byla naprostá nádhera a romantika na druhou :-D) nebo četli knihy, zkrátka ideálně strávená dovolená :-). Můj milý si pořídil katamarán (pro neznalé je to taková pidi sportovní plachetnice), takže pokud jste uprostřed Lipna viděli plachetnici s černě pruhovanými plachtami, ze které někdo visel, byla jsem to s největší pravděpodobností já :-D.

Já vím, kvalita fotky je mizerná, ale aspoň pro představu :-)

Grill party a jiné zábavy

Udělaly jsme si ryze holčičí a navíc sestřenkovský víkend, probraly jsme všechno možné, ugrilovaly tuny jídla (a pak většinu nesnědly - chápejte, plavková sezóna :-D), koukly na fotky z doby, kdy jsme byly malé holky a jezdily společně k babičce (ty modely, co jsme nosily – ponožky v sandálech, kraťasy do pasu, ofinka na stranu, vskutku zábavné :-D). Zkrátka kopec srandy. Jinak jsme piknikovali jako o život, jezdili k vodě, cpali se litry zmrzliny. Otevřeli u našeho baráku skvělou zmrzlinárnu La Zmrzka, takže jsem tam stálým zákazníkem a užívám si ji skoro denně :-). Přistěhovala se mi do Prahy ségra, z toho mám obrovskou radost, konečně jsme zase blízko sebe a můžeme se vídat častěji, podnikat kde co a taky se občas vypravit za kulturou (už máme několikero lístků do divadla, takže podzimní sezónu si hodláme užít!)

Jak jste si užili srpen vy? Nějaké zajímavé knihy, filmy, serály, zážitky? Podělte se v komentářích :-)

čtvrtek 31. srpna 2017

Toskánská vinice: Nahlédnutí do zákulisí jednoho malého vinařství

Autor: Ferenc Máté
Originální název: A Vineyard in Tuscany
Nakladatelství: Maxdorf
Rok vydání: 2012

„Je úžasné, jak vám sousto pečeného masa a štědrá sklenka hřejivého Brunella dokážou znovu dodat ztracenou energii, jak vás druhá sklenka upřímně rozesměje a jak se po třetí budete rozhlížet po skrýtém místě, kde byste mohli znásilnit svou ženu.“

Kraj rozsáhlých vinic, nadšených milovníků vína a života, který plyne svým vlastním houpavým tempem. Takhle vypadá Toskánsko očima Ference Mátého, původem maďarského autora, který se se svou rodinou rozhodl koupit polorozpadlý klášter ze 13. století a pustit se do pěstování vinné révy.



Vypráví své vlastní zážitky z tohoto období a mapuje celý proces, od hledání vhodné ruiny a pozemku, přes rozsáhlé a komplikované opravy a zasazení první rostlinky, až po lepení vinět na vlastní lahve s vínem. Čtenář tak má možnost nakouknout vinařskému průmyslu (či spíše zálibě) pod pokličku a seznámit se s celým procesem. A také se všemi tradicemi a zvyky, které určují běh vinařství během celého roku.

Ferenc Máté Toskánsko miluje, láska a obdiv k tomuto kraji z knihy přímo čiší. Kraj je to svérázný, členitý, dýchá místní historií, a tak autorovi nezbývá než se s pokorou a úctou snažit zapadnout. S rodinou to vzali od podlahy (doslova) a trosky starobylého kláštera sice opravili, ovšem nijak zvlášť nezmodernizovali. Věrný heslu - když historie, tak autentická - popisuje trable s hledáním padnoucích dlaždic, jedinečných trámů či vhodně zbarvené omítky. Vše líčí s vtipem a nadsázkou s notnou dávkou sebeironie.

„Možná však kouzlo Toskánska nespočívá jen v těch smyslových vjemech: v jeho jídle a víně, v jeho městech na kopcích či v dramatičnosti jeho neustále se měnícího světla. Možná jeho kouzlo spočívá ve vzácné věci, na kterou až příliš často zapomínáme, v klidu a míru uvnitř nás samotných.“

Na rekonstrukci navazuje zvelebování zanedbaných pozemků a sadba vlastního vína. Práce je to mravenčí, často nevděčná, náročná, ale provázená nadšením a litry vína. A ruku v ruce s vínem jde pochopitelně jídlo. Italská jídla jsou vynikající a věřte, že četba notně polechtá vaše chuťové buňky. Domácí těstoviny na tisíc způsobů, bruschetta zalitá olivovým olejem, ovčí sýr Pecorino, tiramisu... Ferenc Máté se s popisem jídla a hostin doslova mazlí a důrazně doporučuji se před četbou vydatně najíst :-D. Víno opěvuje a laská jako vášnivou milenku a dokázal by vinaře udělat i ze zapřisáhlého abstinenta.

Autor se snaží se přiblížit nejen toskánskou náturu, kuchyni a krajinu, ale i běžný chod vinařství. Nenudí žádnými složitými detaily, naopak upozorňuje, jaká dřina se za orosenou lahví a veselým cinkotem sklenic skrývá. Ale uznává, že odměna za to stojí. A nic z toho by se nezdařilo bez party skvělých lidí a přátel, takže představuje nejrůznější občas až komické postavičky, které se na vzniku Mátéova vinařství nějakým způsobem podílely.

Tato kniha je jako doušek vína, polaská chuťové buňky a zahřeje na těle i na duši. Baví od začátku do konce, je čtivá, a přece není na škodu ji čas od času odložit a jen se nechat prostoupit atmosférou, která z knihy přímo sálá. Pokud jste si zamilovali knihy o Provence od Petera Mayleho (Rok v Provenci, Navždy Provence, Znovu Provence), tak Toskánská vinice se vám bude líbit, neboť je psána ve velmi podobném duchu.

PS: Na napsání této recenze padly dvě lahve vína, jen ať víte, co vás čeká :-D.

Jaká je vaše oblíbená cestopisná kniha? :-)

pondělí 28. srpna 2017

Něco vám řeknu... + soutěž :-)

Je to krásné, je to báječné, je to jedna z nejlepších věcí, co se mi v životě stala... Budu se vdávat! :-)



Celou dobu se s mým milým v názoru na manželství krapet míjíme, na začátku jsem to byla já, kdo rezolutně prohlašoval, že svatba je přežitek a že děti jsem ještě ochotna zmáknout, ale pod čepec mě nikdo nedostane. S příchodem dvou prťat se karty obrátily a já změnila názor, zatímco můj milý na mé nenápadné pobídky prohlašoval, že on papír na lásku nepotřebuje a radši si za peníze, které by padly na svatbu, zajedeme na dovolenou. Tak jsem se smířila s tím, že si bílé šaty nikdy neobleču a za pár let budu dětem vysvětlovat, proč se maminka jmenuje jinak, a ono to přišlo :-).

Žádost o ruku proběhla ve Zlaté koruně v jižních Čechách, pro nás významném místě, kde jsme se poznali, zamilovali, spáchali první polibky pod hvězdami, zkrátka romantika jako vyšitá. A tak se kruh uzavírá a tak klášter ve Zlaté koruně pro mě už vždycky bude něco víc než jen pouhá turistická atrakce.

Prstýnek je nádherný, jednoduchý, přesně v mém stylu. Mám z něj velikou radost a ne proto, že bych si tak cenila drahého šperku, ale hlavně pro to, co symbolizuje - že mě někdo miluje natolik, že počítá s tím, že spolu zůstanete až do konce života.

Asi jste pochopili, že mě to nesmírně potěšilo, a pomalu začínám plánovat, kdy a kde ten velký den bude :-).

         Protože chuť rozdávat lásku (třeba i v knižní podobě) je teď převeliká a chci udělat někomu radost, tak vyhlašuji tématickou SOUTĚŽ o knihu Tisíc polibků od Tillie Coleové.



          Podmínky:

          1. Napsat do komentářů, jak proběhla vaše žádost o ruku/jaká je vaše vysněná žádost o ruku.
          2. Připsat emailovou adresu pro kontaktování v případě výhry.
          3. Budu ráda, když dáte like mé fb stránce Secrets of Monis (ale není to nutností, vyhrajete i bez toho :-))

         Soutěž bude ukončena a losování výherce proběhne v neděli 3.9. :-)

středa 23. srpna 2017

Velká knížka pro malé vypravěče: O stavění, O autech

Autorka: Isabelle Gӧntgen, Stefan Seidel
Nakladatelství: Presco group, a. s., Ella & Max
Rok vydání: 2016

Mám doma malého čtenáře. Ovšem malého pouze vzrůstem, pokud bych měla vzít v potaz množství knih a dobu nad nimi strávenou, musela bych mluvit o čtenáři velkém. Jistě, pravděpodobně za to částečně může knihomolská máma, ale i tak s potěšením můžu říct, že při snaze pustit mu pohádku na youtoube synek absolutně nereaguje a po minutě otrávené odchází, ale při slovech – pojď, jdeme si číst - okamžitě nadšeně běží s knihou. Jen ať mu to vydrží :-).

Protože prozatím neumí číst (2,5 roku), zajímají ho hlavně obrázky, čím větší a rozmanitější, tím lepší. A pokud jsou na nich bagry a auta, tak je vyhráno :-). Velké knihy pro malé vypravěče jsou dílem značky Ella & Max,prostřednictvím které nakladatelství Presco group vydává velmi zajímavé knihy pro děti. My máme O stavění a O autech a ještě je k dispozici kniha Letiště.

I sestřičce se moc líbí :-)

Rozměrově to nejsou žádní drobečci, cca 25 x 33 cm, není to tedy zrovna kniha určená na cesty, ale i tak se nám vždycky do tašky propašuje. Stránky jsou pevné a nehrozí tak zničení při neopatrném a necitlivém zacházení, kterého se jim i přes mé důsledné vštěpování úctě ke knihám dostává. Těžké násilí asi nepřežijí, ale už zvládly polití, přisednutí, stavbu tunelu pro náklaďák, oslintání mladší sestřičkou, takže výdrž slušná :-).

Základem jsou panoramatické ilustrace, které jsou velmi povedené, barevné a neuvěřitelně rozmanité a propracované. Najdete tam velké množství drobných příběhů a to dává prostor pro nekonečné objevování a vytváření vlastního dobrodružství. Jednání namalovaných postaviček sice často napovídá, ale co z toho s dětmi vymyslíte, je jen na vás, a věřte, že o pobavení není nouze.

V knížce O stavění se malí čtenáři můžou seznámit se vším, co je pro ně v reálném životě tak lákavé -  bagry, náklaďáky, jeřáby... (věřte mi, těch hodin, co jsem prostála venku na staveništi bych s radostí vyměnila za čas strávený nad touto knihou). V knize se pracuje ve dne i v noci, v létě i v zimě. A pro otrávené maminky, kterým bagry a nakladače zas tolik neříkají, jsou tam doprovodné děje jako táborák, letní koupání či pořádná zimní koulovačka.



Kniha O autech je zase zaměřena na všechny možné dopravní prostředky. Své místo tam má odtahovka, sanitka, závodní auta, obytné vozy, traktory (zkrátka vše, co vás napadne - naprostý ráj pro kluky, jestli to zaujme holčičky nemám vyzkoušeno, ale věřím, že i je to bude bavit). Opět je to vše dovedně poskládáno do nejrůznějších příhod a o zábavu je postaráno. Autorům navíc nechybí smysl pro humor a všímavému čtenáři tak neuniknou drobné vtipné situace, kterými je kniha obohacena :-).



Tyto obrázkové knihy slouží k rozvíjení dětské představivosti, řečových schopností, vymýšlení vlastních příběhů a hlavně k nekonečným hodinách zábavy. Věřím, že chvilky strávené s dětmi, kdy vládne vzájemné čtenářské porozumění a utváří se láska ke knihám a mluveným příběhům, jsou nenahraditelné. Doporučila bych je pro věkovou kategorii 2 roky, ale nebála bych se začít i dřív, synka tenhle typ knih získal už zhruba v roce a půl.



Já si Velké knihy pro malé vypravěče zamilovala a můj synek taktéž, důkazem budiž to, že už vypadají dost používaně (taháme je všude a pořád, na výlety, k babičce...) a že ani po několika měsících intenzivního čtení nezačaly nudit ani mne ani jeho (vlastně ani žádného příbuzného, který sotva vstoupí do dveří, dostane knihu do ruky, že se jde číst :-D).

Vážně je taháme všude :-D

Knihy můžu s čistým svědomím doporučit, u nás si našly své místo v knihovničce (ne že by se tam tedy moc často nacházely), a jsou tak prostředkem k zabavení malého rošťáka. Pokud máte malé děti, neváhejte :-). Knihy seženete například zde.

Závěrem děkuji nakladatelství Presco Group, a. s., které mi knihu O autech poskytlo.

Jaké jsou vaše oblíbené knihy pro nejmenší? :-)

pátek 4. srpna 2017

Červencová pohodička :-)

Pokud bych měla udělat pomyslnou hitparádu nejoblíbenějších měsíců roku, jednoznačně vede červenec. Proč? Protože mám narozeniny, protože je léto v plné síle a já obvykle svůj volný čas trávím u vody, na výletě, venku s knížkou nebo jen sedím na balkóně a líně přemítám, jestli dojít si pro zmrzlinu není příliš velká námaha :-). A taky protože letní noci mají své charakteristické kouzlo, protože velký vůz na mě nadšeně pomrkává z noční oblohy, ať už se nacházím na kterémkoli místě, a taky protože miluju letní rána vonící příslibem nového dobrodružství, o to víc když všichni spáči ještě mají půlnoc a já si užívám ticha a klidu s dobrou knihou a hrnkem čaje na terase/verandě/balkónu. Jo jo, jsem srkz naskrz letní člověk a se zimou na mě nechoďte :-).

Tenhle měsíc jsem toho přečetla víc než dost, důvodem zřejmě bude i to, že jsem dva týdny strávila na dovolené na Lipně, kde není signál, ani internet, tudíž jsem po večerech neseděla u počítače, ale jen četla a četla.

Takže, co stojí za doporučení? Pokud jste milovníci epických fantasy ság, rozhodně by vám neměla ujít trilogie Elénium od Davida Eddingse (recenze). Je to úžasný román ve stylu rytířských dobrodružství a v kombinaci s autorovým umem je to prostě paráda. Dočtena a zrecenzována Plíseň od Siri Pettersenové (můj názor si můžete přečíst tady). A také Řád zlomených křídel  od Aliette de Bodardové (recenze), ačkoli jsem na tuhle knihu četla většinou nijak valně nadšené recenze, tak mě se to líbilo moc :-) .

Odpočinout a utřít pár slz jsem si odskočila ke knize Tisíc polibků od Tillie Coleové (recenze). Je to sice určeno náctiletým slečnám, takže moje zapšklé a sarkastické já s tím občas mělo trochu problém, ale ve výsledku je to krásná romanťárna :-). A pak rozhodně musím doporučit nádhernou knihu Na konci samoty od Benedicta Wellse, která mě hodně oslovila, a nadšenou recenzi si můžete přečíst tady :-).



Taky jsem přečetla Eat Pray Love od Elizabeth Gilbert. Až na tu indickou část, která se táhla jako slimáčí stopa, to bylo fajn, a rozhodně mě to navnadilo podívat se do Itálie a na Bali :-D.

Taky jsem se konečně dostala k přečtení knihy Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maasové, kterou jsem vůbec neměla v plánu číst (protože když to čtou všichni a jásavě o tom mluví, rozhodně nepůjdu s proudem, ehm :-D). Zpočátku jsem si říkala, že to je pěkně naivní blbost, ale jo, nakonec mě to chytlo, já si čtení užila a příležitostně se pokouknu po druhém díle.



Výletování


Lipno

Bydlení hned u vody, koupání každý den (ano, opravdu každý den, i když venkovní teploměr ukazuje stěží 12 stupňů, ale to víte, sázka je sázka, zvlášť když jde o bednu výběrového cideru :-D), koukání na hvězdy bez světelného znečištění, prohánění se po přehradě na motorovém člunu, večerní grilování a spaní ve společnosti asi miliónu pavouků :-). Tuhle romantiku jen tak něco nepřekoná.




Hluboká nad Vltavou

Krásný novogotický zámek,který určitě stojí za navštívení. S prťaty jsme prohlídku vynechali, ale ze zámecké věže je nádherný výhled. Za procházku stojí i zámecký park :-).




Český Krumlov

Nádherné jihočeské město se zámkem, medvědy (vlastně už jen jedním), kláštery a divadlem s otočným hledištěm. Mám k němu sentimentální vztah, neboť tady začal náš vztah s mým mužem. Připravte se na spoustu vodáků a turistů, ale kouzlo má Krumlov nezapomenutelné :-).

Opatská stezka ve Vyšším brodě

Pokud budete trávit dovolenou někde poblíž, rozhodně doporučuju projít si Opatskou naučnou stezku ve Vyšším Brodě. Začíná u kláštera (který můžete pochopitelně také navštívit), dlouhá je asi 3,5 km a vede většinou lesem podél potoka. Potkáte krásné vodopády, borůvky, maliny... Zkrátka pro procházku s dětmi ideální :-).



Kavárny


Café Široko

Udělali jsme si i výlet do Českých Budějovic, neboť jsem tam nikdy nebyla, a po náročném výstupu na Černou věž jsme zapadli do velmi milé kavárničky na ulici Široká s příhodným názvem Café Široko. Kavárnička má naprosto pohodovou atmosférou a příjemnou obsluhu a je skvělým místem, kde si dát šálek výborné kávy a k tomu něco malého na zub :-).

Super Tramp Coffee

Můj nejnovější pražský objev. Zapadlá tak, že tajemná komnata v Bradavicích je proti tomu výletní místo, s ležérně pohodovou atmosférou, která vás nutí jen sedět, debatovat o smyslu života a v klídku popíjet espresso s tonikem. Interiér je velmi minimalistické a poněkud hipsterský, ale mě se tahle kavárna v centru Prahy moc líbí a určitě jsem tam nebyla naposled :-).

Jak jste si první prázdninový měsíc užili vy? :-)

pondělí 31. července 2017

Postel hospoda kostel: Farář, jak ho neznáte

Autoři: Markéta Zahradníková, Zbigniew Czendlik
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017

„Kázání má být jako minisukně. Krátké, přiléhavé a něco krásného by mělo skrývat.“

Pod pojmem farář si představím zasmušilého, nudného patrona, posedlého asketickým životem a odtrženého od reálného světa, který bez špetky humoru hlásá křesťanskou víru. Zbigniew Czendlik ovšem ukazuje, jak mnoho může být tato představa vzdálena skutečnosti (kromě té lásky k Bohu), a díky mu za to. Vždycky jsem si myslela, že křesťanská církev je zkostnatělá instituce, která přežívá z dob minulých a současnému modernímu člověku nemá co nabídnout. Pokud by si ovšem církevní představitelé vzali příklad z tohoto obdivuhodného muže, myslím, že by ledacos mohlo být jinak.


Zbigniew Czendlik je římskokatolický kněz polského původu a již řadu let je lanškrounským farářem. Kniha je psána formou rozhovoru. Začneme pohledem na jeho dětství a cestu ke kněžskému povolání a dotkneme se těžkostí, které musel zvládnout a překonat. Lehce pronikneme do jeho vztahu k Bohu a také k celebritám jako je Lucie Bílá. Dozvíme se jeho názor na křesťanství jako takové, dodržování křesťanských hodnot a slibu celibátu. Najdeme zde zkrátka odpovědi na řadu palčivých otázek, které byste římskokatolickému knězi možná rádi položili, ale nemáte k tomu odvahu. Tento úděl na sebe vzala Markéta Zahradníková, která svou zvědavost rozhodně nedrží na uzdě.

Tahle kniha je zajímavým vhledem do života jednoho obyčejného faráře. I když slovo obyčejný možná nebude to pravé, neboť Zbigniew Czendlik svým vystupováním v médiích a na veřejnosti patří spíš k těm neobyčejným :-). Rozhodně má svými myšlenkami lidem co nabídnout, a nemusíme být nutně věřící či křesťané, myslím, že i zapřisáhlí ateisté najdou v jeho slovech inspiraci. Czendlik své názory a myšlenky prokládá vtipy, příběhy, zajímavými podobenstvími, bonmoty a různými životními pravdami, které jsme sice každý slyšeli asi milionkrát, ale málokdo z nás je skutečně žije. Zbigniew neboli „Zibi“, jak mu říkají jeho přátelé, je dává do nových souvislostí a z jiného pohledu ukazuje, že víra a láska nejsou jen prázdné a přechozené pojmy, ale důležité věci, bez kterých by život za moc nestál. To jen my lidé z toho děláme neuvěřitelně komplikovanou vědu.

Lanškrounský farář také odhaluje, jak vnímá sám sebe a jak ho hodnotí ostatní, jak se vypořádává s osamělostí, která je nutnou průvodkyní každého muže, který se vydal cestou tohoto nelehkého povolání. Ukazuje, jak se baví s Bohem a jak je někdy těžké stát si za svým. Zvědavým čtenářům vysvětluje, proč se nebrání hospodám, proč rád vypadá k světu a také kde má církev své kostlivce ve skříní a kde všude vidí prostor pro zlepšení a změnu. Je lidský, upřímný, mluví jednoduše k běžným lidem a nemá potřebu se skrývat do hávu nedotknutelných  kněží.

Zbigniew Czendlik má rozhodně světu a lidem co říci a jeho historky ze života jsou poutavé, poučné a nadmíru zábavné. Kniha se čte lehce, ačkoli se někdy jedná o témata poměrně závažná. Zbigniew nemoralizuje, jen naznačuje, kam by se dle jeho názoru měli lidé ubírat. Najdete zde pobavení, inspiraci a možná vás to přiměje se zamyslet nad svým současným životem, udělat jeden dobrý skutek navíc a pohlížet zcela jinak na soudobou církev a její hodnoty. A to je rozhodně potřeba.

Četli jste tuto knihu? Oslovila vás?

středa 5. července 2017

Červnové (ne)čtení

Počet přečtených knih za tenhle měsíc je žalostný. Výmluvou mi budiž to, že jsem dva týdny strávila u rodičů, kde jsem s nohama v bazénu a vychlazeným melounem v ruce nějak neměla náladu číst cokoli delšího než časopis. Objevila jsem hromadu starých čísel časopisu Téma a v rámci rozšíření si obzorů jsem je přelouskala všechny. Mám pocit, že tolik rozhovorů s nejrůznějšími známými i neznámými osobnostmi jsem nepřečetla snad nikdy :-D.

Ale i tak se moje knihovnička rozšířila o řadu zajímavých knížek, na některé už došlo,  na některé ne, ale pojďme se na ně podívat...


Svou atmosférou a autorovým spisovatelským umem mě okouzlil Kouř od Dana Vylety (recenze). Naprosto originálním nápadem a zpracováním zase kniha Bez šance od Neala Shustermana (recenze). Dalším přírůstkem je Kosmonaut z Čech, všemi oslavovaný román českého emigranta Jaroslava Kalfaře. Mně osobně bohužel vůbec neoslovil a poněkud nenadšenou recenzi si můžete přečíst zde. Jinak se mi doma usídlily takové novinky jako je druhý díl Havraních kruhů od autorky Siri Pettersen s názvem Plíseň, temná fantasy Řád zlomených křídel od Aliette de Bodardové, melancholický román o lásce Na konci samoty od Benedicta Wellse a také kniha o stravování a zdraví Oprawme se od Stanislava Skřičky.


Také jsem oprášila své novoroční předsevzetí přečíst alespoň jednu knihu měsíčně v angličtině (které vzalo za své hned v únoru :-)). Ulovila jsem v antikvariátu Eat Pray Love od Elizabeth Gilbert. Viděla jsem stejnojmenný film, který za moc nestál, ale na knihu se těším a rovnou ji beru na dovolenou, abych se do ní bez otálení pustila.



3x Richard Skolek

Richard Skolek, autor například románu Moudré z nebe (recenze) přišel se zajímavým experimentem. Jako první z českých autorů poskytl své tři knihy volně ke stažení. Dle jeho slov chce zjistit, zdali něco takového může v naších podmínkách fungovat a jestli to bude mít nějaký vliv na čtenost a prodejnost jeho knih. Nápad se mi líbí a jsem zvědavá na odezvu. Zmíněné knihy si můžete zcela zdarma a legálně stáhnout na stránkách Městské knihovny Praha zde nebo přímo na autorových stránkách zde.

Statek u Merlina a Plzeň

Tip na výlet pro rodinky s dětmi, které v Praze, co se týče zvířat, zakopnou maximálně tak o psa na vodítku (a o bažanty, kteří nám courají pod okny, nekecám) doporučuju Statek u Merlina nedaleko Berouna. Mají tam všechna možná domácí zvířata, dají se pohladit, krmit, děti se můžou projet na poníkovi a pro ty, které už zvířátka nebaví, je tam fajn hřiště. Na půldenní výlet ideální. Plánovali jsme pak jet do Berouna na oběd, jenže děti v autě usnuly těsně před cílem, tak jsme dojeli až do Plzně :-D. Já tam nikdy nebyla, ale musím uznat, že je to moc pěkné město, navíc zrovna probíhaly historické slavnosti a Mezinárodní folklorní festival, takže o zábavu bylo postaráno. Za navštívení určitě stojí i katedrála sv. Bartoloměje a vyhlídková věž.


Autoškola

Nevídané, neslýchané, po roce jsem s odřenýma ušima dodělala autoškolu a teď se chodím koukat na čerstvý řidičák, nádhera :-). Řeknu vám, že dělat autoškolu v Praze je fakt o nervy (zvlášť když ve vás nedřímou žádné excelentní řidičské schopnosti a s orientací je to taky bída), pěkně jsem si nadávala, že jsem si řidičák neudělala v době, kdy mi bylo sladkých osmnáct a na semafory a tramvaje se jezdilo do Ostravy :-D.  Ale jsem fakt šťastná, že jsem to zvládla, a teď se budu jen modlit, ať moji bezhlavou jízdu všichni zúčastnění přežijí :-D.

Sestřina promoce

Má milovaná sestřička dokončila vysokou školu a já se tak vydala na její krásnou promoci. Studovala v Olomouci, které bylo i mým studentským městem a docela na mě padla nostalgie. Procházet místy, kde jsem zažila nejeden zásadní okamžik svého dosavadního života, kde mě potkaly věci veselé i smutné... Já vím, asi zním, jak stoletá babka, ale stejně... Nemáte to taky tak? :-) Jo a nebyla bych to já, abych cestou nevlezla aspoň do jednoho knihkupectví, v tomto případě do antikvariátu. A dodávám, že celá rodina šla nadšeně se mnou a nemohla jsem je dostat ven :-D.

Jaké zážitky a knihy potkaly v červnu vás? :-)

sobota 1. července 2017

Bez šance: Boj o život na pozadí morálních dilemat

Autor: Neal Shusterman
Originální název: Unwind
Překladatel: Petr Kotrle
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2016

„Jestli mě rozpojí,“ řekne, „chci, aby moje oči dostal fotograf – takový, který fotí supermodelky. To bych těm očím přál, aby viděly.“
„Moje rty dostane rocková hvězda,“ přidá se Connor.
„Tyhle nohy určitě pojedou na olympiádu.“
„Moje uši pro dirigenta orchestru.“
„Můj žaludek kulinářskému kritikovi.“
„Můj biceps kulturistovi.“
„Svoje dutiny bych teda nikomu nepřál.“
A v okamžiku, kdy letadlo dosedne, se všichni smějí.“

Co je víc? Právo na život nebo právo volby? Kdo o tom rozhoduje? A jak je to s duší? Přežívá jen když je člověk vcelku nebo se může rozložit na jednotlivé části stejně jako lidské tělo? Kdy vlastně duše do člověka vstupuje? A komu přísluší o ní rozhodovat? Bez šance je příběh, který zanechává víc otázek než odpovědí, a po jeho přečtení se s klidným spánkem můžete rozloučit.



Ocitáme se v blíže neurčené budoucnosti, lékařská věda postoupila natolik, že je schopna transplantovat kterýkoli orgán a člověka rozložit a složit z jednotlivých částí. Jako lego. Do třinácti let je lidský život nedotknutelný, potraty se nedějí a každé dítě najde svůj domov. Ovšem mezi třinácti a osmnácti lety mají rodiče či zastupující instituce právo dítě poslat na rozpojení. Ne na smrt, ale na rozložení na částečky. Tělo najednou není celek, ale shluk orgánů, které jsou následně transplantovány potřebným. Právo na život je nedotčeno a právo volby splněno. Že to zní trochu nelidsky? O tom by vám mohli povědět své hlavní hrdinové Connor, Risa a Lev. Každý má jiné rodinné zázemí a přece jsou všichni posláni na rozpojení. Oni se ovšem určenému osudu vzbouří a uprchnou. Podaří se jim přežít do osmnáctých narozenin a zachránit se?

Neal Shusterman je poměrně vypsaným autorem. Na svém kontě už má několikero sérií pro mládež a řadu ocenění, a pokud mohu soudit z jedné přečtené knihy, tak je dostal právem. Pro svůj napínavý příběh si vybral velmi silné téma. Rozebírání práva na život a odpovědnosti o tomto životě rozhodovat je závažné a dotkne se vašeho nejhlubšího svědomí. Autor své vyprávění založil na nastaveném systému a dětech, které se tomuto systému vzbouří a chtějí jej změnit. Nebýt poslán jako ovce na porážku, ale vzít osud do svých rukou a přežít. Získat čas a rozhodnout si o žití či nežití sám, svobodně a se všemi důsledky.

Řešení morálních a etických dilemat je ponecháno zčásti na postavách a zčásti na samotném čtenáři. Otázky jsou kladeny a věřte, že dumání nad správnou odpovědí docela bolí. Musím říct, že být v situaci hlavních hrdinů, nemám zdání, jak bych se zachovala.

Vžít se do osudu hlavních postav je velmi snadné, jsou uvěřitelné a míra zoufalství, kterou prožívají, je přesně tak akorát , aby se čtenářsky dala zvládnout bez duševní újmy. Do poslední chvíle nevíte, jak to s Connorem a ostatními dopadne a jak jejich cesta skončí. Ale jste nesmírně zvědaví a to vás žene dál a dál. Až dovedné zakončení vás zastaví a vy začnete přemýšlet nad tím, jakých hrůz je lidstvo schopno, když je to zaštítěno normami, zákony a systémem. Systémem, který je možná pochybný, ale každý ho stádovitě následuje.

Je na vás jak knihu pojmete, jestli si užijete dobrodružství, útěk, skrývání apod., nebo si z toho vezmete víc, ponoříte se do hloubky a budete s předčasně vyspělými hrdiny řešit, co je vyšší dobro a kdo z nás o tom může rozhodovat. A třeba vás také napadne, jak je možné, že stát a společnost mají nad našim bytím takovou moc.

Bez šance je vynikající příběh, ani ne tak čtivostí a napětím, ale silným lidským tématem, které dokáže odhalit tíži a děsivost rozhodnutí a voleb. Zkombinovat svět, kterého se možná jednou dočkáme, a dobrodružství náctiletých hrdinů se autorovi povedlo dokonale.

Četli jste? Jaký je váš názor na tuhle knihu?

středa 7. června 2017

Májové počtení

Květen byl na blogu velmi ospalý měsíc. Částečně za to může krásné počasí (konečně!) a částečně moje dvě děti, které bojkotují veškerý spánek, a na psaní tak nezbývá čas :-).

Co jsem tedy přečetla? Parádní a pozitivně laděnou knihu Tři na cestě od Davida Nichollse (recenze), na prázdninové čtení jako dělaná. Asi tisíc let opožděná za ostatními jsem přečetla Harryho Pottera a Prokleté dítě. Zpočátku jsem byla nadšená z návratu do dobře známého světa, ale ve výsledku jsem zklamaná. Příliš sentimentální, nanicovaté, zkrátka nic bez čeho bych se nedokázala obejít. Za pozornost také stojí psychologický thriller Ví o tobě od Sarah Pinborough (recenze), milostný trojúhelník a jedno děsivé tajemství za druhým, věřte, že se pak těžko usíná.

Taky jsem konečně přečetla Ódinovo dítě od Siri Pettersen. Bylo načase, druhý díl Plíseň je tady, tak můžu vesele pokračovat. Dále se mi do ruky dostal první díl české steampunkové trilogie Pelyněk od Daniela Tučky (recenze) a rozhodně můžu doporučit. Výborné dobrodružství tak trochu ve stylu Julese Vernea, střet technických vymožeností a magie, intriky a mocenské boje, to já můžu. A momentálně čtu Elénium, skvělou epickou fantasy od Davida Eddingse, rytíři bez bázně a hany, ztracený klenot, překrásná královna, zbraně řinčí, kouzla jiskří, paráda :-). Jen je to dost rozsáhlé, takže na jiné knihy nějak nezbývá čas.



Perfektní obálka - autor Tomáš Kučerovský

Svět knihy

Poprvé jsem navštívila Svět knihy. Nemám tedy srovnání s minulými ročníky, ale moje dojmy jsou převážně pozitivní. Tolik knih na jednom místě je prostě dokonalost :-D. Ano, také se mi nelíbil vydýchaný vzduch a horko, ale dalo se to přežít. Naštěstí jsem se udržela a odnesla si jen pár knih pro mou drahou polovičku (pár fantasy paperbacků na čtení do metra) a knihy pro děti. Ale rozhodně mě uchvátila atmosféra a nadšení nakladatelů a knihkupců, kteří s láskou prezentovali nové i starší tituly, množství přednášek na nejrůznější témata a prostě všeobecná pohoda. Každopádně se těším zase za rok.



Výlety

Hezké počasí mě vyhání ven, takže frekvence výletování se postupně zvyšuje a já se snažím trávit venku co nejvíce času (zčásti taky proto, abych unikla tomu bordelu, co se mi doma dělá :-D).

Křivoklát
Krásný hrad a ještě krásnější okolí. Byli jsme i na prohlídce, pak okoukli okolí a zbytek dne trávili v křivoklátském lesoparku, kde se vyřádily děti.



Průhonický park
Moc pěkná procházka, zvlášť teď, když všechno kvete a naprosto omamně voní. Je to nádhera a kdyby nás nevyhnala bouřka, tak tam snad bloudíme doteď.



Naučná stezka Srbsko
Dost bylo courání po parcích a hradech, šlo se na výšlap. Ehm, se dvěma dětmi (a s hromadou nezbytných věcí od svačin až po náhradní oblečení) je to trochu přehnané, ale dali jsem si 11 km okruh (zkuste si jít víc, když jedno dítě nechodí a druhé ujde tak půlku :-D) po přírodní rezervaci Karlštejn, utekli tak z Prahy před vedry, navštívili Svatého Jana pod Skalou, vypili asi hektolitr vody z tamějšího pramene a zakončili to nanukem a pivem v autokempu Srbsko s výhledem na Berounku. Krása. Jo a celou dobu výletu jsme měli vzorně zaparkované auto s dokořán otevřenými dveřmi. Ehm... Nikdo nic neukradl, auto zůstalo, my jsme pěkný paka a obyvatelé Srbska zřejmě echt poctiví :-).

Podél Berounky :-)

A protože je synek zjevně po mamince, chodíme na výlety s knihou :-D.


Svátek

Jo jo, v květnu jsem také oslavila svátek a ani bych se tím nechlubila, ale dostala jsem naprosto roztomilé puntíkaté ponožky, které za chlubení rozhodně stojí :-D. Kdo by mi je záviděl, na Vuch.cz se dají koupit (a kdo nechce fusekle, mají tam nádherné peněženky). A pár dnů po mně slavil synek a tomu jsem dělala naprosto božský raw dort. Ach, ten byl fakt dokonalý (obzvláště chutí, ale kupodivu i vzhledem :-D).




A jaký byl váš květen? :-)

středa 17. května 2017

Tři na cestě: Po Evropě a do srdce svých blízkých

Autor: David Nicholls
Originální název: Us
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015

„Proč nemůže pro změnu vyfotit něčí obličej?“
„Protože je sedmnáctiletý kluk, Douglasi. Ti dělají tohle.“
„Já to nedělal. Fotil jsem přírodu. Ptáky a veverky a zbytky opevnění z doby železné.“
„Právě proto je z tebe biochemik a z něj fotograf.“

Jednoho dne jsem dostala chuť na nějakou oddychovou, lehkou četbu. Něco, co se dá číst venku a přivede vás to na tu správnou letní atmosféru, zvedne vám to náladu o sto procent a po dočtení budete mít pocit, že život je báječný a zábavný. Zkrátka něco jako byla kniha Jeden den od Davida Nichollse, říkala jsem si cestou do knihovny. Takže jsem přeskočila oddíl fantasy i kriminálky, obešla dětskou a naučnou literaturu a marně hledala něco, co by mě zaujalo v sekci románů pro ženy. Už jsem udělala otočku k odchodu, když se přede mnou zhmotnila právě kniha Tři na cestě, shodou okolností od stejného autora. Rozečetla jsem ji rovnou cestou domů, pohodlně usazená na lavičce pod rozkvetlým stromem a s výhledem do přírody. Zkrátka osudová dokonalost :-).


Douglas Petersen a jeho manželka Connie mají manželskou krizi. Jsou svoji už pětadvacet let, mají téměř dospělého syna Albieho, a přece jednoho dne Connie Douglasovi oznámí, že ho chce opustit. Krach svého manželství si Douglas odmítá připustit, tak se společně vydají na velkou cestu po Evropě, která je má stmelit a dokázat Connie, že odchod by byla veliká chyba. Asi je vám jasné, že ideály je jedna věc a realita jiná a že plánované utužování rodiny se nakonec vydá úplně jiným směrem, než si všichni zúčastnění představovali.

 „Mám starost, aby nechtěl hrát po ulicích,“ vysvětlil jsem jí.
„Tak ať hraje! Jsou horší věci, co sedmnáctiletí kluci dělají.“
„Mám starost, aby nedělal i ty.“

Tak tohle byla kniha zcela dle mého gusta. Příběh sám o sobě není bůhvíjak originální, rodiče vezmou pubertálního synka na poznávací jízdu po Evropě a cesta pěkně zamíchá osudy a na závěr happy end. Anebo taky ne, nechte se překvapit :-). Ale autorův humor, styl a skvělé vyobrazení vztahů mezi dotyčnými, jsou hlavní důvody, proč byste si knihu měli přečíst.

Hezky popořadě. David Nicholls umí psát neskutečně vtipně. Suchý, jízlivý humor, protkaný sem tam sarkasmem, zajistí to, že se vám koutky úst budou samovolně zvedat a občas se vám bude i pěkně natřásat bránice. Vtipy nepůsobí vynucené a šroubovaně, ale naopak s lehkostí plynou hlavním hrdinům z úst a myšlenkové pochody Douglase stojí za všechny vynaložené peníze (nebo cestu do knihovny).

„Ještě něco? Potrpí si na trička s absurdně hlubokým výstřihem, takže permanentně vystavuje na odiv hrudní kost, a má ve zvyku vytahovat ruce z rukávů a strkat si je do podpaží. Odmítá nosit kabát, což je hodně zcestná výstřednost, jako by kabáty byly moc „masňácké“ a nudné, kdežto podchlazení bylo „in“. Proti čemu se tím bouří? Proti teplu? Proti pohodlí?“

Vyprávění sledujeme očima Douglase, je tedy vedeno v ich-formě, a aby to nebylo příliš přímočaré, autor vesele přeskakuje z přítomnosti do minulosti a mezi navštívenými památkami se tak seznámíte s historií vztahu Connie a Douglase. Od jejich prvního setkání, přes všechny vzlety, škobrtnutí a pády, události veselé i tragické, až po současný stav. Tím chytře vysvětluje, proč se postavy ocitly v situaci, v jaké se nacházejí, a proč mezi nimi vládne takové dusno. Douglas je povoláním biochemik, David Nicholls ho vyobrazil dle klasického stereotypu vědátora, tedy konzervativního, praktického a spolehlivého patrona, kterého každé vybočení z pečlivě naplánovaného itineráře vyvádí z míry. Ale i tak je to sympaťák každým coulem, který tak trochu připomíná Woodyho Allena, kterému ovšem notně obrousili hrany. Connie je naproti tomu bohémka a nezávislá duše a v jejích šlépějích jde i klackovitý Albie. Zkrátka rodinka k pohledání :-).

„V noci jsem se vydatně zpotil a v povlečení by se teď dala pěstovat řeřicha.“

Už  jejich cesta sama o sobě je dost zajímavá, trošku se přiučíte něco z historie výtvarného umění a proběhnete se s hrdiny po několika evropských metropolích. Perfektně se autorovi podařilo vypořádat se i se vztahy. Základ samozřejmě tvoří manželská krize Connie a Douglase, ale neméně důležitým je porouchaný vztah otce a syna. S trochou nadsázky a přece vnímavě a s citem se vše komplikuje a rozmotává přesně tak, jak to v životě bývá. A že něco působí trochu moc náhodně a prvoplánově? Ale no tak, vždyť je to román a bez trochy spisovatelského optimismu by to nebylo ono :-).

Tahle kniha je nesmírně zábavná, čtivá, komická i smutná, a věřte, že vám vykouzlí úsměv na tvaři a projasní den. A pokud bych ji měla srovnat s knihou Jeden den, tak ta se mi líbila víc, přece jen byla trochu originálnější a hrdinové mi byli povahově bližší (stejnojmenný film byl taky docela dobrý, ale kniha je kniha :-)). Ale obě hodnotím velmi vysoko. Takže neváhejte a na první prosluněné lavičkové čtení si náplanujte právě Davida Nichollse.

PS: První dojmy ovšem vypadaly nějak takto :-D:

„Tak jaká je ta kniha?“
„Uvádí mě do deprese.“
„A neříkala jsi, že ji čteš na vylepšení nálady?“
„Jo, jenže oni tady pořád cestují a užívají si a já sedím akorát doma a to mě deprimuje.“
„Ahá, hm , víš... co jsi jako čekala, když se to jmenuje Tři na cestě?!“

Četli jste něco od Davida Nichollse?