neděle 16. dubna 2017

Vejce a já: S vtipným nadhledem na slepičí farmě

Autorka: Betty MacDonaldová
Originální název: The Egg and I
Rok vydání originálu: 1961
Nakladatelství: Vyšehrad
Rok českého vydání: 1989

„Svůj první koláč jsem vkládala do trouby s takovým pocitem konečnosti a nenávratnosti, že jsem k němu málem připojila věnec s nápisem „Odpočívej v pokoji“, a když jsem se pak vrátila ze slepičárny a vdechla teplou a kořennou vůni pečiva, připadala jsem si jako paní Sandtnerová.“

Byla první slepice nebo vejce? Betty Mac Donaldová vám svým autobiografickým vyprávěním vysvětlí, že ani jedno. První byl totiž její nadšený manžel a koupě jedné opuštěné farmy na západním americkém pobřeží v půlce minulého století. Ani nevím, čím mě dokázala tahle nenápadná knížečka zaujmout, že jsem si ji vzala k přečtení. Asi stačil název sám od sebe, protože jsem si říkala, kdo může dát knize tak praštěný název jako Vejce a já. Teď už vím, že třeba ten, kdo prožil část života ve společenství hrabavých ptáků (a nejen jich) a má touhu se podělit o nevšední radosti i strasti. A věřte, že velice poutavým a zábavným způsobem.


Betty jako vzorná dcera poslechla radu své matky, že nejdůležitějším úkolem ženy je být muži oporou a nechat ho vybrat si povolání, které ho činí šťastným. Tak se se svým manželem Bobem stěhuje na opuštěnou farmu v horách, daleko od rodiny a města, kde vyrostla. Bob je v sedmém nebi, pro tuhle práci byl zjevně stvořen, ale Betty? Její iluze o idylickém životě v prostředí úctyhodných hor horami a divoké panenské přírody vzaly rychle za své. Život na slepičí farmě je totiž hlavně každodenní dřina, nepohodlí a odříkání, které má s romantickými obrazy mírumilovného venkovského života společného asi tolik, co slepice s mamutem. A nádavkem je jejím věrným průvodcem osamělost, protože nejbližší sousedé jsou na míle daleko a jsou ještě podivínštější než všechny vrtochy přírody (a slepic).

Toho večera jsme s Bobem seděli proti sobě a dvě hodiny jsme přebírali a ořezávali sadbové brambory. Vrkání a štěbetání novomanželských hrdliček vypadalo takto: „Tohle je očko. Očko je klíček. Z klíčku vyroste rostlinka. Každý sadbový kousek musí mít tři očka.“
„Je tohle očko?“
„Ne!“
„Proč ne?“
„Ach bože!“

Bez příkras a zároveň s nadhledem a sebekritickou upřímností Betty MacDonaldová popisuje překážky a trable, které s manželem musela překonat při stavbě a vylepšování jejich slepičí farmy. Mapuje všechna roční období, pro každé z nich je typický jiný typ práce, sklizně čí radovánek. Nadšení se kterým provází muže na farmu je velmi rychle zchlazeno zjištěním, že tady šéfují slepice. Pohodlí paní domu je totiž až na posledním místě, zato nosnice si musí žít jako v bavlnce a to ve dne v noci, za bouřky i tropických veder. K duševní rovnováze ji nepřidá ani izolace od okolního světa a pár neuvěřitelně svéhlavých sousedů. Svérázné obyvatele okolních usedlostí autorka zdařile vykreslila tak, že se stali karikaturami sebe samých.

„Ze své zkušenosti bych tyhle rady z předlíhněcího údobí doplnila takto: „Čtyři týdny předtím, než se mají vylíhnout kuřata, odjeďte na dlouhodobý výlet na Bermudy.“

Vyprávění je vedeno v ich-formě, Betty MacDonaldová nemá potřebu nic idealizovat, naopak se syrovou otevřeností, laskavým humorem (někdy tedy proloženým pěknou jízlivostí) předkládá věrohodný obraz venkovského života se všemi těžkostmi. I když jí farma někdy přerůstá přes hlavu a nervy tečou, netrpí sebelítostí a bere vše s nadhledem, s láskou podporuje svého muže a nad všemi podivnostmi a prazvláštními zvyky místních obyvatel jen nevěřícně kroutí hlavou. Je to moc příjemné a milé čtení, plné vtipu a bezprostředních veselých situací. Za humornými poznámkami je sice občas znát hluboké zoufalství a úporná snaha se z toho nezbláznit, ale Betty se s životem rvát rozhodně umí.

„Whisky,“ sdělili mi, když nalévali veliké frťany, „vyléčí všechno.“
„A jestli vyléčí i silné nutkání vraždit, vypiju půllitr nezředěné,“ pomyslela jsem si.“

Čtení si opravdu užijete a pak s láskou oceníte vymoženosti 21. století jako je splachovací záchod a lednička plná jídla bez nutnosti orat pole. A pak půjdete hledat další román Betty Macdonaldové, protože v dnešním světě je třeba si nalít do žil trochu jejího životní elánu.

Četli jste Vejce a já, nebo jinou knihu Betty MacDonaldové?

středa 12. dubna 2017

Half bad – Napůl zlý : Bíločerný boj a poloviční hrdina

Autorka: Sally Green
Originální název: Half Bad
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2014

„Zavrtěl jsem hlavou. „Já ho nezabiju.“
„To je důvod, proč musíš odejít. Když zůstaneš s Bílými čarodějnicemi ještě déle, Rada tě přiměje to udělat. Ty jsi ta druhá zbraň.“

Zase jedna kniha, na kterou mám poněkud rozporuplný názor. Napůl se mi to líbilo, napůl vůbec. Napůl jsem se nedokázala odtrhnout, napůl jsem se nudila. Napůl jsem autorku obdivovala, jak chytře to vymyslela, napůl skřípala zuby nad nelogičností některých scén. Po důkladném zamyšlení se ovšem pomyslný jazýček vah překlopil spíše k negativnímu hodnocení. Half Bad je první díl young adult fantasy trilogie a je spisovatelským debutem autorky Sally Green, ale obávám se, že mě kniha neokouzlila natolik, abych se prala o další díly.

Zdroj: bux.cz

Nahtan je Poloviční kód. Že nevíte, co to znamená? V jeho světě se čarodějové a čarodějnice dělí na Bílé (ty dobré) a Černé (ty zlé). Vzájemně se nenávidí, ale i tak se stane, že Bílá čarodějnice a Černý čaroděj spolu mají dítě a to je přesně něco mezi. Ani ryba, ani rak, zkrátka Poloviční kód. Nathan to opravdu nemá jednoduché, jeho matka je mrtvá a jeho otec Marcus je nejbrutálnější a nejděsivější z Černých čarodějů. A na takového výrostka si Rada Bílých čarodějnic dává pozor, vězní ho a mučí, a po útěku má v patách Lovce. Ale Nathan se nevzdává a touží poznat, co je vlastně zač, dostat před sedmnáctými narozeninami své tři dary a stát se tak plnohodnotným čarodějem, i když se tomu Rada snaží všemi prostředky zabránit, a také zachránit svou milovanou Annalise.

 Nápad je to skvělý. Sally Green pojala odvěký boj dobra se zlem celkem netradičně, ten se ovšem v Nathanově osobě smíchá v šedou změť. Sirotek s výjimečnými schopnostmi vzbuzuje zájem kde koho a ačkoli se sám cítí naprosto obyčejně, je jasné, že ho čekají velké věci. Zdá se, že by měl Nathan svým osudem vzbuzovat soucit a sympatie, ale autorka ho vyobrazila tak nejednoznačně, že si vůbec nejste jisti, jestli si zaslouží, abyste mu drželi palce. Není černý, ani bílý, a do poslední chvíle nevíte na jakou stranu by se chtěl připojit, což by se dalo skvěle využít a Nathanovy niterné pochody psychologicky rozebrat, jenže autorka se do toho ponoří jen zlehka a utíká zpět k akci, a to je možná škoda.

Jeho láska k Annalise je sice zjevně osudová, ale jen velmi těžko uvěřitelná. Ostatně, všechny postavy by si zasloužily hlubší prokreslení. Bohužel je znát, že se jedná o autorčinu prvotinu a místy to poněkud skřípe. Dialogy jsou neumělé, scény nedotažené a občas nevěřícně kroutíte hlavou, protože hrdina se dostane do situace, která je z logického hlediska naprosto nedomyšlená a dějovému tempu nesedí.

Na druhou stranu se Sally Green nedá upřít schopnost výborného načasování zvratů a tím udržení napětí, protože i když si říkáte, že to nedává smysl, stejně vás to nutí číst dál. Myslím, že potenciál tahle série určitě má, jen by to chtělo trochu zapracovat na vypravěčských schopnostech.

Co vy říkáte na Half Bad?

pondělí 10. dubna 2017

Řeky Londýna: Čarodějův učeň po britsku

Autor: Ben Aaronovitch
Originální název: Rivers of London
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015

„Myslím, že opravdoví čarodějové na košťatech nelítají.“
„Nechtěl bys popřemýšlet o tom, cos právě řekl? A jak to vlastně můžeš vědět? Může se tu kolem prohánět, zrovna když se tady bavíme.“
„Protože kdybys měla auto, jako je ten jeho jaguar, neztrácela bys čas couráním na koštěti.“

Teď mám fantasy slinu. Po výborné knize Temnější tvář magie (recenze) se ke mě dostaly parádní Řeky Londýna. Neptejte se mě, proč se k téhle knize dostávám až když je na pultech knihkupectví třetí díl, občas jsem vážně pozadu :-). Na druhou stranu nemusím čekat na vydání dalších dílů a můžu vesele pokračovat dál. Jinak na mě čekají romány Napůl zlý, Ódinovo dítě, Cress (joo, omylem jsem si jako první půjčila třetí díl) a poslední díl Prachmistrů. Na všechny se opravdu těším a dost mě štve, že potřebuju spát, protože kdyby to šlo, trávím čas jen čtením :-). Kdybyste měli doporučení, co ještě nesmím přehlídnout, tak se s ním. Mezitím ještě musím zvládnout rereading učebnice autoškoly, protože jsem si dala půlroční pauzu a všechny znalosti se během té doby nějak záhadně vypařily. Ale zpět k Řekám Londýna.

      Peter Grant, policejní nováček, během vyšetřování ošklivé vraždy vidí ducha. Tahle nevšední zkušenost má za následek, že se stává učněm posledního mága Anglie, vrchního inspektora Thomase Nightingalea. A Peter zjišťuje, že Londýn a jeho okolí se nadpřirozenými bytostmi jen hemží. Matka a Otec Temže, upíři, duchové, z toho se jednomu parádně zatočí hlava. Kromě vyšetřování nadpřirozených jevů má za úkol proniknout do tajů magie a naučit se kouzlit. A protože Peter není žádný nesmělý „mouchy snězte si mě“, tak jsou jeho experimenty a objevy často životu krajně nebezpečné. Vrah ze záhrobí také nejedná v rukavičkách, takže vás čeká parádní souboj kdo s koho.

Britská nátura je zkrátka jedinečná. Co mě na knize hned upoutalo, je typický bristký humor,  ten já zkrátka miluju. Suchý jak pijákovo hrdlo před první hospodou, ironický, jízlivý, ale zároveň sofistikovaný. Někdy vyvolá pousmání, občas hlasitý smích, ale náladu vylepší vždycky. Peter háže jednu hlášku za druhou a k jeho mírně roztržité povaze to zkrátka sedí, působí tak přirozeně a na tom stojí celá zábava. Čarodějův učedník je trošku nešika, trošku motovidlo a koumák ve všech směrech. Benu Aaronovitchovi se podařilo této postavě vtisknout život a Peter tak táhne celý příběh. Není to žádný superhrdina, občas se mu něco nepodaří, ale to mu přidává na lidskosti a není problém se s ním ztotožnit. Zkrátka sympaťák každým coulem. S někdy trošku záhadným a staromódním inspektorem Nightingalem tvoří perfektní dvojku.

„Hodinu jsme věnovali cvičení, na jehož konci jsem dokázal mrštit kouli přes střelnici omračující rychlostí čmeláka, který splnil kvótu ve sběru pylu a teď si dopřává chvíle klidu, aby se pokochal okolím.“

Autor popisnými místy příliš nešetřil, takže londýnské reálie působí velmi věrohodně. Zase jsem se po letech ocitla v hlavním městě Anglie a nesmírně si to užila (o to víc, že jsem popisovaná místa navštívila, takže o to živeji jsem si místo činu dokázala představit). Jediná vada na kráse je zápletka, která je dost překombinovaná. Peter řeší vlastně dva případy dohromady a přeskakování z jednoho na druhý místy docela mate a někdy je potíž držet nit a poznat, kam se vyšetřování ubírá a čeho chtějí postavy dosáhnout. Ale uznávám, že v pozdních nočních hodinách už nejsem nejpozornější čtenář. Také je škoda, že zaučování Petera do kouzelnických fint a jeho poznávání magického světa zůstalo trochu stranou. Bylo to velmi zábavné a určitě by nevadilo, kdyby si s tím autor víc vyhrál.

Kombinace britského humoru, kriminálního vyšetřování a studia magie je famózní a mně zkrátka sedla. Jako samotná detektivka nebo učňovská fantasy by to pravděpodobně neobstálo, ale dohromady a okořeněno humornými poznámkami to funguje báječně. A já už jsem natěšená na další Peterovy příhody v knize Měsíc nad Soho, která je prý ještě lepší.

Co říkáte vy na Řeky Londýna, případně na ostatní díly příběhů Petera Granta?

středa 5. dubna 2017

Epos o panáčkovi: Okružní jízda na hřbetě smrti

Autor: Jaroslav Beznoska
Nakladatelství: Epocha (Edice Pevnost)
Rok vydání: 2016

„Byl jsem jako automat na smrt. Kousek za mnou jsem zahlédl dva cíle a můj revolver vyplivl další dvě kulky. Pak se objevil někdo z místní ochranky a hned se zase ztratil v proudech krve tryskajících mu z krční tepny. Byl jsem jako profesionální chirurg, rychlý a přesný, všichni mrtví v hale svírali v ztuhlých dlaních buď zbraně, nebo průkazy tajných agentů. Podřezával jsem je kulkami místo skalpelu...“

Stojím před nelehkým úkolem napsat co nejvíce objektivní článek o knize, která mi žánrově nesedla, ale přesto jsem přesvědčena, že za přečtení stojí. Nemyslím si, že jsem křehká dívenka, kterou pohoršují desítky mrtvol a potoky všech možných tělních tekutin, ale tentokrát mě to prostě neoslovilo. Kniha Epos o panáčkovi je prvotinou českého autora Jaromíra Beznosky a připravte se na pořádně akční psychedelické tóčo.



         Veleměsto, Meziměsto a Podměsto. David, šéf městské informační služby toužící po moci, a jeho kamarád Robert. A taky Andrea, investigativní reportérka. K tomu děsivý panáček a přízrak přítelkyně z minulosti. Lavinovitě se šířící vraždy a sebevraždy, panika a snaha přijít na to, kdo nebo co za tím stojí. Intriky a boje s podsvětím a nabušení motorkářští rytíři. Akce, střílení a výbuchy. Krev teče a mrtvá těla se množí. Zkrátka a dobře vás to pohltí a rozemele na cucky.

Ze začátku nastoupilo mírné zmatení, kdo je kdo a kde jsme se to vlastně ocitli. Příběh je vyprávěn očima Roberta a Davida, ale není to odlišeno, takže občas dumáte, čí linka je vyprávěna tentokrát. Autor ale nenechává čas na zbytečné mudrování a pádí vesele dál. Počet mrtvol roste geometrickou řadou a řádně ozbrojení rytíři vyjíždění do boje. Rozhodně se ději nedá upřít svižnost, která hraničí až se zběsilým úprkem. Pokud byste se chtěli na chvíli zastavit a vydechnout, máte smůlu, pojem hluchá místa tahle kniha opravdu nezná a nuda si drží náležitý odstup.

Ocitnete se ve světě, kde vládne právo silnějšího a vychytralejšího (a taky lépe vyzbrojeného). Postavy se nespokojí s obyčejnou bouchačkou, ale mají vymakaný repertoár zbraní a vychytávek od kulometu až po téměř nezničitelné uniformy (věřím, že tohle pánská část čtenářů nepochybně ocení). Hlavní hrdinové rozhodně netrpí pocity viny a neoplývají laskavostí či soucitem, jejich jednání jede podle šablony - překážíš mi v cestě, odbouchnu tě a pro jistotu i všechny v okolí dvaceti metrů. A pak to proloží nějakou siláckou hláškou, která je občas i vtipná, takže jim to nakonec odpustíte. Vlastně ani motivy a vnitřní myšlenkové pochody hrdinů nejsou nijak důležité, tahounem je zkrátka akce. A musím uznat, že vystihnout atmosféru mocenských bojů a vnitřních intrik se Jaroslavu Beznoskovi povedlo vystihnout na jedničku. A kdo by hledal paralelu s bájným Eposem o Gilgamešovi, tak ji při troše snahy najde.

Na druhou stranu je zběsilost a nadupanost akcí zároveň i slabou stránkou knihy, protože střílečka za střílečkou po čase upadne do jakéhosi přestřelkového stereotypu a tak máte ke konci pocit, že vás nedokáže překvapit ani sebevětší masakr. Abych získala pohled i mužského čtenáře, vnutila jsem knihu svému milému (kecám, nevnutila, regulérně mi ji sebral a musela jsem počkat, než si ji přečte :-)). Dle jeho slov je to skvělá kniha, která ho děsně bavila, protože se tam neustále něco dělo a zkrátka se nenudil. Takže tak, pánové, myslím, že tato kniha je spíše pro vás než pro útlocitné dámy (tolik k genderovým stereotypům a nikterak se tím nechci dotknout čtenářek, kterým se tahle kniha zalíbí).

Za potěšení si tuto knihu přečíst děkuji nakladatelství Epocha, které mi knihu poskytlo. Můžete se ji zakoupit na jejich internetovém knihkupectví zde.

Co vy a Epos o panáčkovi? Nakolik si troufáte na bezhlavou jízdu do pekel? :-)

pondělí 3. dubna 2017

Březen, do knihovny vlezem

Březen je měsícem knih a já si ho čtenářsky náležitě užila. Za zmínku rozhodně stojí scénář Fantastická a kde je najít od J. K. Rowlingové (recenze) a také příšerami se hemžící Divoká píseň od Victorie Schwabové (recenze). Od stejné autorky jsem přečetla i Temnější tvář magie (recenze) a můžu vás ujistit, že její knihy mně opravdu baví a těším se na další. Zklamáním naopak byla kniha Postav hlídku od Harper Lee (recenze) a Kniha zrcadel od autora jménem E. O. Chirovici (recenze).


Svou duchovní stránku jsem pozvedla Knihou Radosti, kterou má na svědomí současný tibetský dalajláma a jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu (recenze). Když už jsme u těch křesťanských představitelů, tak se mi do ruky dostala i kniha Postel hospoda kostel, jedná o formu rozhovoru s lanškrounským farářem Zbigniewem Czendlikem a zatím jsem asi v půlce, ale už teď ji můžu s klidným srdcem doporučit :-).

Skvělý objev pro mě byl Ben Aaronovitch a jeho série městské fantasy o čarodějnickém učni a konstáblu Peteru Grantovi. Řeky Londýna byly boží a Měsíc nad Soho je snad ještě lepší :-). Také jsem objevila kouzlo Měsíčních kronik (vlna nadšení, která tuto sérii provází mě naopak odradila, ale pokorně musím uznat, že jsem zase zbytečně trpěla předsudky). Cinder byla výborná a já netrpělivě čekám až ke mně dorazí další díl.


          Trochu zábavného poučení mi přinesla sbírka Ondřeje Valiny s názvem Ani ryba, ani rak (recenze).

Knihovnické úlovky


Již tradičně jsem byla asi pětkrát na procházce v knihovně a kromě leporel a obrázkových knížek jsem dotáhla domů i Ódinovo dítě, Elegii pro ovečku, Vejce a já a taky jednoho anglického Jo Nesba. A pro prtě jsem tam objevila úžasnou knihu o bagrech a podobných strojích (které mě sice moc neberou, ale on je z nějakého záhadného důvodu miluje).

Dovolená


Jak jste asi zaznamenali, tak jsem na týden zmizela na lyžovačku do rakouských Alp. Jak jsem se balila a jaké to bylo si můžete přečíst zde a zde.


Reparáda


Jaro je tady, léto se kvapem blíží a já po důkladné revizi šatníku zjistila, že opět nemám nic slušivého na sebe. K produktům nadnárodních značek, které jsou pochybné kvality a šité bůhvíkde, mám poslední dobou docela averzi, tak jsem se rozhodla dát šanci české značce Reparáda, která mě nalákala na barevné a roztančené sukýnky inspirované stylem 50. let a elegantní bambusová trička. Objednávka provedena, jsem zvědavá na výsledek :-).

Jaký byl váš březen?

úterý 28. března 2017

Ani ryba, ani rak: Zábavné hrátky s idiomy

Autor: Ondřej Valina
Nakladatelství: Šuplík
Rok vydání: 2016

Znáte ten pocit, kdy čtete knihu v cizím jazyce, který nijak bravurně neovládáte (v mém případě v angličtině) a najednou vám jedna z vět absolutně nedává smysl, i když znáte všechna slovíčka? Pokud ano, tak jste asi právě narazili na idiom, tedy ustálenou frázi, která má obrazný význam, ale jednotlivá slova vám o něm nic neřeknou. Nedávno jsem narazila v jedné anglické knize na vyjádření, že jeden z hrdinů má netopýry ve zvonici (to have bats in the belfry) a byla jsem parádně zmatená, protože to absolutně nedávalo smysl. Strejda Google naštěstí poradil, že význam téhle věty opravdu nespočívá v tom, že by dotyčný choval noční tvory, ale znamená to něco ve smyslu, že nemá všech pět pohromadě (ha, další idiom). Pak se mi dostala se mi do rukou velmi zajímavá knížečka Ani ryba, ani rak. Je to sbírka zabývající se právě idiomy a jejich zněním v ostatních jazycích, kterou má na svědomí český autor Ondřej Valina.


V krátké předmluvě autor vysvětluje, co je to idiom a jak jsou pro pochopení důležité kulturně-jazykové souvislosti, protože jak sám uvádí, české nedělej Zagorku cizinec pravděpodobně nepochopí. K řadě oblíbených českých úsloví najdete ve sbírce cizojazyčné ekvivalenty a jejich překlad, které jsou zdrojem nemalého pobavení. Třeba naše sedět na dvou židlích se v Řecku řekne mít podpaží dva melouny. A když o někom řekneme, že mu šplouchá na maják, tak u Maďarů mu vrány vypily mozek :-D. Kromě idiomů se seznámíte i s jazykovými hříčkami jako je palindrom, anagram, pangram či šibolet (o posledních dvou jsem v životě neslyšela, tak oceňuji, že jsem zas o něco chytřejší). Takový slovenský pangram, který v češtině vypadá takto - neobyčejná hejna šťastných šibalských datlů učí u kótovaného ústí Váhu zamlklého koně Waldemara ožírat větší kusy exkluzivní kůry – je parádní úlet :-). Stejně vtipné jsou i cizí jazykolamy.


K některým idiomům je připojeno vysvětlení, jak vznikly, takže se dozvíte takové libůstky jako původ slova majlant (a opravdu se to píše s t na konci a ne majland, což jsem viděla poslední dobou tolikrát, že jsem začala pochybovat o svých pravopisných znalostech), proč se přeje zlom vaz a že ne všechny národy vidí dobře známý symbol @ jako zavináč (ale třeba taky jako kočičí ocásek či sloní chobot – pardon za spoiler :-)). Každou frázi doplňují černobílé ilustrace, které má na svědomí Jitka F. M. Holečková.

Dovolím si i trochu kritiky. Ocenila bych, kdyby překlady byly řazeny hezky pod sebou ve sloupci a ne za sebou, jak je tomu v knize. Rozhodně by to bylo přehlednější, protože takhle se v textu těžko orientuje. Kniha by si také zasloužila vypracovanější obálku i provedení. Sbírka totiž působí neuvěřitelně lacině, ale předpokládám, že důvodem bude to, že za ní stojí nakladatelství Šuplík, které vydává knihy začínajícím autorům v malém nákladu.


Myslím, že je to velmi zajímavá a povedená příručka, která potěší nejednoho lingvistu a milovníka jazyka, jak českého, tak i jiných. Je zdrojem zábavného ponaučení a klidně bych uvítala rozšíření o další idiomy, ale věřím, že i sestavení této knížečky musela být doslova mravenčí práce a tím si autor zaslouží můj obdiv.

Za poučné čtení děkuji autorovi sbírky Ondřeji Valinovi, který mi sbírku k recenzi poskytl.

Co vy a idiomy v cizích jazycích? Chytáte se? :-)


neděle 26. března 2017

Poprvé v Alpách!

Tohle byla dovolená s velkým D. Prosluněné dny, běloskvoucí sjezdovky, dechberoucí výhledy (kolikrát jsem málem zapomněla vystoupit z lanovky)  a taky  jedna nešikovná lyžařka :-). Kdyby vás zajímalo, kde přesně jsme byli, mrkněte na rakouské středisko Katschberg, můžu jen doporučit.



Začátky byly těžké :-D

Počasí nám opravdu vyšlo na jedničku, až na jeden zatažený půlden bylo každý den krásně a teplo a já se slunila a vytvářela vitamín D jako o život. Sjezdovky byly perfektní (nakolik to můžu jako nelyžař posoudit) a ubytování bylo příjemné (kdyby nebylo, asi bych si toho stejně nevšimla, neboť jsem byla z nezvyklého pohybu úplně vyřízená, v momentě, kdy jsem padla do postele, jsem byla tuhá).

Uznejte, že ty výhledy za to stojí :-)

I lyžování jsem si báječně užila a vrátila se vcelku (i když po jednom pádu jsem měla pocit, že si všechny mé orgány vyměnily místa a mé nadšení z prázdné sjezdovky vzalo za své v momentě, kdy jsem skončila na zadku pod sjezdovkou a hůlky s jednou lyží někde v půlce :-D) Ale cvičení dělá mistra (nebo aspoň obstojného lyžaře), takže si troufám tvrdit, že za ten týden došlo k výraznému zlepšení mých lyžařských schopností, a dokonce jsme si užili i noční lyžování. Prťata byla také nadšená, protože stavění sněhuláků, dělání andělíčků, lopatování a koukání na rolby a sněžné skútry má taky něco do sebe. Největší zážitek byla 2 km dlouhá sáňkařská dráha (zažila jsem tady horkou chvilku, když jsem v šílené rychlosti uvažovala, jak se vlastně na saních brzdí), jediná nevýhoda byla, že se musela nahoru vyšlápnout. Pro sáňkaře zkrátka lanovky nevedou :-D.



Dokonce došlo i na čtení (jak vypadalo balení si můžete přečíst zde) a ač jsem sebou brala hromadu knih, největší úspěch měla kniha s názvem Postel, hospoda, kostel, kterou jsem uzmula přítelově mamince :-D. Ale večery, kdy se nedá dělat nic jiného než číst, protože vás neskutečně bolí celé tělo, že jakýkoli pohyb je sci-fi, byly perfektní. A protože obrázky vydají za tisíc slov, tak se nebudu moc rozkecávat, a radši mrkněte na fotky :-).



Byli jste letos někde na lyžích?