pondělí 23. dubna 2018

Dráček ZOG a princezna REBELKA: Veršovaná pohádka, která nadchne nejmenší čtenáře


Autoři: Julia Donaldson, Axel Scheffler
Původní název: ZOG, ZOG and the FLYING DOCTORS
Nakladatelství: PRESCO GROUP a. s. (Ella & Max)
Rok vydání: 2018
Překlad: Robin Král

„Jsem Maximus, velký rytíř,
pro princeznu si jdu k vám.
Toho, kdo ji z hradu unes’,
v lítém boji udolám.“

Jak děti rostou, tak se mění skladba dětské knihovny. Doposud převážnou část tvořily obrázkové knihy, ale teď jsme se posunuli na další level a největším hitem domácí četby jsou pohádkové knížky. A pokud jsou krásně ilustrované, tím líp. A když jsou veršované, tak mají místo na vrcholu oblíbenosti jisté. Nevýhodou ovšem je, že takové pohádky jsou většinou krátké, takže nutně následuje vyjednávání o další kus, nejurputnější je synek samozřejmě v momentě, kdy má spát a já už zoufale toužím po chvilce klidu a nohách nahoře (a hlavně vlastní dospělácké knize :-D).



Ovšem ne každý autor má pro verše cit a sem tam jsem nucena číst pohádku, která vyloženě trhá uši (ráda bych vám dala nějaký příklad, ale většinou je okamžitě vracím do knihovny). Proto mě pohádka Dráček Zog a princezna rebelka velmi mile překvapila.

Dráček Zog chodí do dračí školy, aby se naučil všechno, co draci potřebují znát. Od chrlení ohně a létání až po únos princezny. Jenže Zog potká velmi neobvyklou princezničku Ellu, která nechce sedět doma a tvářit se královsky, ale chce léčit a pomáhat ostatním. K tomu se připlete rytíř Maximus a společně se vydají na cestu jako létající ambulance a léčí bytosti, které ve světě potkají. Jednorožce, mořskou pannu, lva i samotného krále.



Děj je přiměřeně jednoduchý, ale zábavný a má hlavu a patu. Samozřejmostí je dobrý konec, jinak by to přece nebyla ta pravá pohádka. Autorka Julia Donaldson je anglická spisovatelka a dramatička, která má kromě psaní písňových textů na svém kontě i řadu úspěšných dětských knih. Ovšem to by bylo k ničemu, kdyby to někdo krásně nepřebásnil. Robin Král, který se tohoto úkolu zhostil se ctí, je mladý český básník, který je autorem řady dětských knížek, za něž dostal ocenění Magnesia Litera či Zlatá stuha. Kromě toho píše písňové texty pro Divadlo Spejbla a Hurvínka, a přispívá do časopisu Sluníčko a Můj vláček.



Nejsem žádný odborník na poezii, ale verše jsou opravdu povedené. Dětsky jednoduché, smysluplné, uchu lahodící, takže se čtou (nebo spíše přednášejí) jedna radost. Navíc si je děti snadno zapamatují. Musím říct, že to je jedna z mála pohádek, u které mi nevadí číst ji stále dokola.

Kniha je nádherně a bohatě ilustrovaná. Obrázky jsou barevné a krásně doplňují vyprávěnou pohádku, takže děti přesně ví, o čem je řeč.  A věřte, že jsou neuvěřitelně pozorné. Ty větší dokonce časem dokáží vyprávět pohádku podle obrázků samy. Ilustrace má na svědomí ilustrátor Axel Scheffler.



Teď, kdy už  se synek dopodrobna seznámil se všemi obrázky,  pohádku přelouskáme za jeden , maximálně dva večery. Ale začátky byly krušné, neboť jsem byla nucena odpovědět asi na milion záludných dotazů :-).

„Maminko, jak se jmenuje ten rytíř?“
„Maximus.“
„Maximus je divný jméno, to se mi nelíbí.“
„Aha, a jaké by se ti líbilo?“
„Mně se líbí jméno máma!“  :-D

„Mami, co je to mořská panna?“
„Hm, víš, to je napůl žena a napůl ryba.“
„Co?“
„No jakože má místo nohou ploutve...“
„A proč?“
„Aby mohla plavat.“
„ A proč? Já nemám ploutve a taky plavu.“  Někdy vás dětská logika udolá :-D



„Maminko a proč mu hoří křídlo?“
„Protože chrlil oheň a omylem se trefil do vlastního křídla.“
„A proč?“
„No protože to ještě dobře neumí.“
„A proč to dobře neumí?“
„Protože se ještě musí učit.“
„A proč“
„Aby to uměl.“
„A proč to musí umět?“
„Nepůjdeš už spinkat?!?“

Dráček Zog a princezna rebelka je zkrátka velmi povedená pohádková knížka pro děti, s nádhernými ilustracemi, kterou můžu s čistým svědomím doporučit. Myslím, že ji děti ocení zhruba tak od tří let. A že je vážně skvělá dokazuje i synkův budoucí plán:

„Maminko, až vyrostu, tak budu drak a budu chodit do dračí školy, jo?“ :-D

Za milé chvíle strávené s touto pohádkou děkuji nakladatelství PRESCO GROUP a.s., které mi knihu k recenzi poskytlo.

Jaká dětská kniha vás v poslední době nadchla? :-)

čtvrtek 12. dubna 2018

Temné bratrstvo: Není každý debut naprostá pecka


Autor: Luke Skull
Původní název: The Grim Company
Nakladatelství: Host
Rok původního vydání: 2014
Rok českého vydání: 2017
Překlad: Ladislav Václavík

„Život už jsi mi jednou zachránil. Čítám, že už nikomu nic nedlužíš.“
Jerekův obličej potemněl. „Dlužíš nedlužíš, to si rozhodnu sám. Nenechám tě tu umřít. Chceš nóbl smrt nebo co, aby holky zvlhly, až si vzpomenou, jak ses tu hrdinsky obětovat? S tím jdi do prdele, Kayne.“ Vlk pobídl koně ostruhami a vzdálil se mimo doslech.

Nakladatelství Host má čuch na vynikající fantasy debuty, čtenáře (i mne samotnou) uchvátila například trilogie Havraní kruhy od Siri Pettersenové, epická série Stín krkavce od Anthonyho Ryana či Jiskra v popelu od Saaby Tahirové (což je první díl plánované tetralogie, dál jsem se zatím nedočetla, tak těžko říct, jestli série bude dosahovat kvalit prvního dílu). Ovšem Luke Scull má ještě co dělat, aby mě přesvědčil, že mezi takové debutanty patří také.



Ocitáme se v neveselém světě, kde bohové padli a lidem vládnou Magelordi, nesmrtelné bytosti s velkou mocí. Ovšem kouzelná energie pomalu dochází, na zemi se objevují krvelační démoni a lidé se nemají zrovna nejlépe. Vládci se tak pouští do boje o poslední zbytky magické energie bez ohledu na to, kolik životů bude v nelítostné válce zmařeno. Přesně takové doby dávají vzniknout hrdinům. Anebo zákeřným zrůdám. V městě Dorminii, ústředním herním poli příběhu, se tak dává do boje proti tyranskému pánu skupina, která ho hodlá sesadit. Podaří se jim osvobodit město? A za jakou cenu?

Nejslabším místem celé knihy je rozhodně začátek. Kdo přelouskal prvních sto stran a neměl touhu knihu odložit a nedočíst, tomu všechna čest. Uvedení do děje se neuvěřitelně táhne a vůbec nechápete, o co vlastně jde. Reálie jsou naprosto zmatené, stránky jsou zahlceny řadou místopisných názvů, některé ovšem v přiložené mapce nedohledáte. Ten, o kom se domníváte, že by mohl být hlavní hrdina, je krajně nesympatický a přesně v momentě, kdy si říkáte, že víc už knize prostě věnovat nedokážete, se to zlomí a příběh se konečně pořádně rozjede (jen škoda, že až ve třetině knihy).

Tahoun celého příběhu a jednoznačně nejlepší postava je Brodar Kayne. Zkušený bojovník, který si o životě i smrti nedělá žádné iluze. Má svou vlastní moudrost i filozofii, tváří v tvář nebezpečí vtipkuje o sto šest a přítele by nikdy nenechal v nouzi. Spolu s Jerekem tvoří dvojici, která ostatní postavy nechává daleko za sebou. Pak tu máme Davaruse Colea, chlapce, který byl vychováván k tomu být hrdinou, což mu dalo přehnané sebevědomí a pořádnou dávku arogance a ideálů, o které nutně musí jednou přijít. Ať jsem dělala, co jsem dělala, Davarus mi byl prostě nesympatický, takový trochu otrava a vejtaha, kvůli němu bych knihu rozhodně nečetla. Za zmínku stojí ještě Nejvyšší Augmentor Barandas, který je zajímavý tím, že řeší dilema povinnost a loajalita versus vlastní svědomí. A beznohý čaroděj Eremul, který řeší to stejné, ovšem na druhé straně barikády. Na postavách by zkrátka chtělo ještě trochu zapracovat.

Dějová linka je trochu kostrbatá. Skoro máte dojem, že autor smíchal všechny své oblíbené fantasy prvky, přidal trochu intrik, válčení, vymyšlený (ale ne domyšlený nebo ne dostatečně popsaný a vysvětlený) svět a doufal, že to bude skvěle fungovat. Sice to funguje, ale drhne to. Ale abych jen nehaněla, autor rozhodně umí překvapit a kombinovat. Některá odhalení vás zarazí, některá pohorší a napětí si také užijete dost a dost. Nebojí se syrových krvavých scén, intrik ani zrady. Jak se začátek nepodařil, tak konec stojí za to, a závěrečnou bitvu si náležitě užijete.

Temné bratrstvo má potenciál, jen by to chtělo trochu dopilovat, stačí přežít začátek a závěr vás utvrdí v tom, že další díly s názvem Meč severu a Ostří mrtvého muže by vůbec nemusely být špatné :-).

Kterou knihu jste v poslední době vzdali a nedočetli? :-)


středa 14. března 2018

Dalajlamova kočka: Laskavost a soucit pohnou světem


Autor: David Mitchie
Původní název: The Dalai Lama’s Cat
Překlad: Petra Vlčková
Nakladatelství: Synergie
Rok vydání: 2013

„Když čelíme svým problémům, máme stejnou volbu. Neříkali jsme si o ně, nestojíme o ně, ale když už jsou tu, záleží na tom, jak se k nim postavíme. Budeme-li moudří, mohou největší problémy vést k těm největším prozřením.“



Ke knize, ve které je hlavní vypravěčkou kočka, jsem přistupovala mírně skepticky. Co asi může taková číča vyprávět? Lovení myší a vyhřívání se na sluníčku přece nemůže vydat na celou knihu. Ale může, obzvlášť pokud se tato kočka těší přízni jednoho z největších duchovních vůdců, samotného dalajlámy. A tady je pár důvodů proč si tuhle knihu přečíst:

1. Kočka


Všichni milovníci koček zpozorněte. Kočka, o které je řeč, byla jako malé kotě zachráněna od nevyhnutelné smrti a žije v dalajlámově domácnosti. To jí dává perfektní přehled o jeho životě, zvycích, názorech a návštěvnících, a ona tak zvídavému čtenáři vypráví jednotlivé příhody, historky, někdy vtipné, někdy skýtající poučení, ale rozhodně velmi inspirativní. Kromě toho dává nahlédnout do svého kočičího světa a to budete koukat, jaké mají tato roztomilá domácí zvířátka potíže a starosti! :-)

2. Budhismus


Autor David Michie naprosto nenuceným způsobem seznamuje čtenáře se základními teoriemi buddhistické praxe a vyslovuje pravdy, které hluboko v sobě máme, ale většinou jsou ukryté pod solidní vrstvou sobectví, pokrytectví a dalších nepříliš lichotivých charakteristik. A nemusíte být vůbec duchovně založeni, aby vás to přimělo se zamyslet nad smyslem života.

„Myslíme na sebe bez přestání. I když jsme kvůli tomu nešťastní a naštvaní. Přílišná zaujatost sebou samými způsobuje, že se nám z nás dělá špatně. Mluvíme sami se sebou od božího rána, v poledne i večer, neustále uvnitř nás běží vnitřní monolog. A přitom čím víc dokážeme myslet na to, jak zprostředkovat štěstí druhým, tím sami budeme šťastnější. To už je takový paradox.“

3. Relax


Čtení je to velmi uvolněné, plyne jak život mnichů v klášteře - poklidně, nenásilně a občas zabrousí do hlubokých vod uvědomění. Vzhledem k hlavní hrdince má kniha někdy až pohádkový nádech. Žádné drama ani převratné názory, jen klid a mír. Ale není to žádné suchopárné čtení, většinu zásadních myšlenek a hodnot autor předává formou poučných příběhů. Dalajláma se setkává s řadou zajímavých lidí a každý má nějakou potíž, na kterou má budhismus tu správnou odpověď. A třeba zrovna potkáte právě ten váš problém či dilema.

4. Životní inspirace 


Dalajlamova kočka se snaží předat poselství, že pocit štěstí na nás nečeká někde venku, ale že si ho můžeme zařídit sami, stačí jen správně nastavit svou mysl. Vysvětluje karmické zákonitosti i to, že všeobjímající láska je to nejlepší, co ze sebe můžeme vydat. Kniha je velmi inspirativní, pokud si na ni uděláte čas, donutí vás se zamyslet, zhodnotit svůj životní postoj a možná provést alespoň malou změnu. Zkrátka ukazuje, že vše záleží jen na našem pohledu na věc.

Autor David Mitchie je australský spisovatel, který se dlouhodobě zajímá o budhismus a meditační praktiky. Své zkušenosti z této oblasti předává čtenářům prostřednictvím poutavých knih. Jeho série Dalajlámova kočka  (další díly u nás vyšly pod názvy Dalajlamova kočka a umění příst a Dalajlamova kočka a síla meditace) se stala celosvětovým bestsellerem. Kromě toho napsal řadu dalších, za zmínku rozhodně stojí třeba Pospěš si a medituj, která obsahuje praktické rady pro všechny, kdo by chtěli s meditací začít.

Dalajlamova kočka je kouzelné a nesmírně pozitivní čtení. Pokud máte hlubší znalosti východních náboženství, asi vás to příliš nezaujme, ale pokud dosud tápete v tom, o čem to vlastně všechno je, je tato kniha výborným začátkem. Stejně tak si myslím, že se v knize najdou i ti, kteří hledají nějakou životní inspiraci, smysl života či jen „duchovní“ posun a mají plné zuby příruček na štěstí. Tady se hlásají pravdy, které přetrvávají :-).

Jaké jsou vaše oblíbené inspirativní knihy? :-)

pátek 23. února 2018

#Eskejp – Na útěku z kanceláře: Bizarní, humorné, originální


Autor: Jiří Charvát
Nakladatelství: Novela bohemica
Rok vydání: 2017

„Ticho. Otázka číslo jedna: Kdybys mohl kohokoli na světě pozvat na večeři, kdo by to byl? Můžeš i ty, co nejsou naživu.“
Mohutně jsem se zamyslel. „Asi... Oskar Petr.“
Sylva se zamračila. „Kdo to kurňa je?“
„Ten co napsal Hříšná těla, křídla motýlí.“
„To tu písničku tak zbožňuješ?“
„Ne. Ale vždycky jsem se ho chtěl zeptat, co znamená: do kapsy svý džípem si pádí. WTF? “ rozhodil jsem tázavě rukama.
Sylva zavrtěla hlavou. „Takže ne dalajláma, Ježíš, tvůj zesnulý otec, ale... džíp... v kapse. Dobřee...“

21. století nám přineslo řadu nesporných výhod. Virtuální vztahy a přátele všude a pořád, jídlo naservírované až pod nos v úhledném balení, pracovní prostředí v klídku a pohodlí bez nutnosti čelit rozmarům přírody, pocit, že můžeme všechno, co si zamaneme. Anebo je to jinak? Zeptejte se Michala Majera, hlavního hrdinu této neuvěřitelné vtipné knihy.



„Z celého kanclu jste měli nejradši... rybu. Uvědomujete si, co to znamená?“
„Že jsme latentně zoofilní?“ zaševelil mu Pepé do ucha a nadšeně poskočil.

Michal Majer je klasická openspacová krysa. Celé dny vysedává v prosklené budově a jakožto zaměstnanec firmy na výrobu reklamních předmětů předstírá, že pomáhá lidstvu v nesporně důležitém úkolu se rozhodnout, jaký výrobek zakoupit. Spolu s kolegy zažívá náročné, neuvěřitelné a zároveň tragikomické chvilky, které byste rozhodně zažít nechtěli, ale jsou natolik vtipně popsané, že rčení smát se až se za břicho popadat ani zdaleka nedokáže vystihnout stav, ve kterém se po dobu čtení ocitnete. Autor se neomezuje jen na zaměstnanecké prostředí, ale bere si na paškál i vztahy mezi mužem a ženou a to převážně na té sexuální úrovni, a také celkové společenské problémy.

„Platba okamžitě odešla a kvintet mých osudových žen získal tváře. Nevěřícně jsem na ně zamžoural. U čísla 4 jsem sebou dokonce poděšeně trhl. Zdálo se, že se seznamka porouchala a místo partnerek mi nabízí rovnou tchýně.“

           Eskejp je vážně výborná kniha. Ne příběhem, ne epickým vyprávěním, ani hluboce prokreslenými postavami, ale svěžím stylem psaní, který si nebere servítky. Perfektní a často nekorektní vyjadřováním, proložené řadou popkulturních odkazů a narážek, je prostě skvělé. Nejapné vtípky, ironie a příhody na samé hranici absurdity je kombinace , která je neuvěřitelně čtivá, lehce stravitelná a zvedne náladu tak o sto procent. Autorův humor není nijak uhlazený či laskavý, ale spíše přímočarý a kousavý. Jednotlivé epizody mají většinou vynikající pointu a když už máte pocit, že bizarnější to opravdu, ale opravdu být nemůže, otočíte stránku a ejhle, zas vás dostane.

„Ty se moc neozývej,“ zchladil jsem ho. „Ty vůbec nejsi z Večerníčku.“
„Jsem.“
„A co seš, vole, Zababa?“
„John Snow. Hra o trůny.“
„Večerníček, ve kterým se padesát procent času vraždí a padesát procent souloží?“

Autor Jiří Charvát je copywriter, básník, performer, a také dvojnásobný mistr České republiky ve slam poetry. Kromě knihy Eskejp, která vychází z blogových příspěvků, napsal také Qejci: Existenciální sperma komiks.

„Víte, že ten slogan pro jogurty vymýšlíte už 74 minut? “ nahnul se ke mně a cvakl gestapáckou propiskou.
„Ano,“ odvětil jsem podrážděně. „Tohle je kreativní práce. To nejde na povel. A už vůbec ne, když vám někdo dýchá za krk. Myslíte, že Michelangelo vymaloval Sixtinskou kapli, zatímco mu pod štaflemi měřili čas? Že Kurt Cobain napsal Smells Like Teen Spirit, zatímco někdo zapisoval, kdy smrká?“
„A jak jste daleko?“ zamžoural na stránku s jediným slovem: „JOGURT,“ přečetl ho. „No... myslím, že... na to jdete dobře,“ rozpačitě si odkašlal a namaloval si do notýsku hlemýždě.

Ačkoli hlavním tahounem je humor, autor si neodpustí ani trochu filozofování nad dnešní společností. Předhazuje myšlenku, že jsme možná vážně jen krysy, které své sny položily na oltář pohody a bezuzdného konzumerismu a pomalu ale jistě mizíme v matrixu virtuálního světa a kdo nejde s proudem, je prostě jaksi divnej. Vztahy jsou povrchní nebo otrocké a čistá radost ze života jakoby vymizela. Nepochybně má v některých věcech naprostou pravdu, ale pokud si chcete užít chvíli čistého veselí, sáhněte po téhle knize, nebudete litovat :-).

Jaká je vaše oblíbená humorná kniha? :-)

pátek 9. února 2018

Falešná Pařížanka: O módě trochu jinak

Autorka: Kamila Boudová
Nakladatelství: Esence
Rok vydání: 2017

 „Co vlastně očekáváme od oblečení? Před sto lety to, že přežije alespoň dvě generace. Dnes dvoje praní.“

Kamilu Boudovou znám coby autorku trefných sloupků, které píše do Pravého domácího časopisu. I tak jsem se nechala zmást názvem knihy a čekala nějaké netradiční rady jak získat ten správný styl elegantní Francouzky a být nenuceně šik za každých okolností. Zkrátka něco ve stylu Jak se stát Pařížankou nebo Se šarmem Pařížanky apod. A ejhle, byla jsem vedle jak ta jedle.



Ano, ústřední téma je móda a styl. Ale pojato je to trochu jinak. Kamila odjakživa snila o tom, že se stane slavnou návrhářkou. Popisuje svoje zážitky a pracovní zkušenosti z módních korporátů v Londýně a v Paříži, až si jednoho dne řekla dost. Na oblečení se začala dívat z trochu jiného úhlu a místo navštěvování fashion weeků a showroomů nadnárodních značek začala skloňovat slova jako udržitelnost a slow fashion. A věřte, že to v Paříži, hlavním městě módy, není tak snadné, takže se autorka nenazývá modní revolucionářkou jen tak pro nic za nic.

„V Čechách o mně píšou jako o módní revolucionářce, o aktivistce. Můj šatník o pětatřiceti kusech, které jsou všechny ze sekáče, po mamince, půjčené nebo lokální, se stává opakovaným tématem debat jak s novináři, tak s mými přáteli. Může vůbec někdo jako já prorazit v Paříži?“

Kamila Boudová za toho za svůj život stihla poměrně hodně. Žila  a pracovala v Londýně i v Paříži (kde v současné době žije) a své draze nabyté zkušenosti zúročila v řadě projektů. Za zmínku určitě stojí SLOU Fashion Days, asi hlavní česká událost týkající se udržitelné módy. A také stíhá přednášet na vysoké škole.

Kamila upřímně vypovídá o své cestě za kariérou, o svých snech, plánech, jejich úspěšném plnění, ale i propadech na samé dno. Píše o nadějích i zborcených iluzích, a když už nic jiného, tak vám alespoň trochu otevře oči a přiblíží praktiky, které tak nějak každý tuší, že se dějí, ale nikdo je příliš neřeší. Fast fashion je opravdu fast a jediným hnacím motorem jsou peníze a výdělek. Na koncového spotřebitele nikdo nemyslí a na lidi, kteří produkují šatstvo v naprosto nelidských podmínkách už vůbec ne.

Píše v ich-formě, historky ze svého života střídá s úvahami a alarmujícími skutečnostmi týkající se oděvního průmyslu. Vše popisuje vtipně, s nadhledem a s notnou dávkou osobní zkušenosti. Ale zároveň ukazuje, že když se chce, všechno jde, a jít proti proudu sice není snadné, ale zato nesmírně osvobozující a obohacující. A dočkáte se i řady praktických tipů, jak svůj šatník udržet funkční a nemít přeplněnou skříň nepadnoucího oblečení.

Žiju v sociální bublině, kde pojmy jako zero waste, eko, bio, non toxic, zdraví či udržitelnost nejsou nadávkami, ale životním stylem. Začalo to jídlem, pokračovalo kosmetikou a najednou jsem u bot a oblečení. A tak jsem si i já sama začala všímat, že módní řetězce sice nabízejí každou chvíli nové trendy za velmi příznivou cenu, ale ta kvalita! Po jednom vyprání oblečení často změní tvar, velikost, barvu... Pokud se ovšem prvního praní dožije. Trička průhledná, nitě lezou, knoflíky z kabátu mi upadly po týdnu. Takže Falešnou Pařížanku jsem přečetla jedním dechem s neustálým souhlasným přikyvováním.

Dle mé dosavadní zkušenosti udržitelný šatník je cenově srovnatelný s tím konzumním. Sice nenakupujete tolik, ale zase investujete do kvalitnějších a patřičně dražších kousků, ideálně z domácí produkce, ale zas vydrží léta. Doufám teda. Hlavně si tvoříte svůj vlastní, osobitý styl, neboť když za den potkám asi padesát slečen v kabátku, kozačkách, s uniformní kabelkou, je to trochu nuda :-). A jako bonus šetříte přírodní zdroje a planetu, to nezní špatně, což? :-).

Kamila Boudová je mi svým životním stylem neuvěřitelně sympatická. Je svá, vegetariánka, dobře placenou práci v korporátu vyměnila za svobodu a výhody práce na volné noze a já jí fandím. Falešná Pařížanka je neuvěřitelně inspirující, doplněna ilustracemi od samotné autorky a pokud vám není lhostejné odkud vaše oblečení pochází nebo pokud se chcete o módě dozvědět něco víc,  než  co se dočtete na stránkách magazínů, šup s ní do kabelky.

PS: Před pár dny vyšel s Kamilou moc pěkný rozhovor:

Co vy a udržitelná móda? :-)

středa 24. ledna 2018

Poslední jednorožec: Lyrická fantasy klasika

Autor: Peter S. Beagle
Původní název: The Last Unicorn
Nakladatelství: Altar
Rok původního vydání: 1968
Rok českého vydání: 1997

„Zrušil jsem zasnoubení s princeznou, kterou jsem měl pojmout za ženu – a jestli myslíš, že tohle nebyl hrdinský čin, pak neznáš její matku.“

Poslední jednorožec je klasika. Kouzelný pohádkový příběh osamělé jednorožky je nejen pocta fantasy žánru, ale také vzdává hold lásce, věrnosti, vytrvalosti a životu jako takovému. Vypráví o lidské osamělosti i hledání sebe sama. O kráse, kterou pro oči nevidíme a prozření, že někdy je třeba ledacos obětovat, aby byla vykonána správná věc.



Ústřední hrdinkou je osamělá jednorožka, která si žije spokojeně ve svém lese do té doby, než začne pátrat, kam se poděli ostatní jednorožci. A vydává se na dalekou cestu. Postupně se k ní přidává nešikovný mág Šmendrik a Dršková Běta a společně tak putují do země krále Morana, kde by mohli získat odpovědi. A co by to bylo za pohádku, kdyby chyběl udatný princ, starodávná kletba a nepřítel v podobě Rudého býka?

Mně se do ruky dostalo první české vydání z roku 1997, ovšem nakladatelství Argo vydalo tuto knihu znovu v roce 2009 s nádherně ilustrovanou obálkou, která přímo vystihuje atmosféru knihy. Navíc je tam přidána novela Dvě srdce, která tvoří jakési pokračování. A dočetla jsem se, že kniha se těší takové oblibě, že Argo chystá na příští rok opětovné vydání, tak neváhejte.

V dnešní době už jsme zvyklí na jiné fantasy příběhy, chceme akci, svižný děj a romantiku naservírovanou na stříbrném podnose. Proto se začátek může zdát velmi pomalým a unylým. Ovšem ty, co překonají počáteční nevoli, čeká odměna v podobě poetického příběhu plného veršů, krásných přirovnání a snového okouzlení. Autor dokáže dát ději přesně tu pravou dávku vzletnosti a lyriky, aby byl příběh jaksepatří pohádkový. O to více je překvapivé, že dokáže čtenáře nejen básnicky unést, ale i řádně pobavit. Vyprávění je proloženo řadou nejapných vtípků, za které by se svou ironií a absurditou nemusel stydět ani slovutný Terry Pratchett, což je nesmírně osvěžující a dodává to příběhu jiskru.

„Já vůbec nebyl zmatený,“ ohradil se Kujón. „Ani na okamžik. Možná ti takový občas připadám, ale to jsou mimikry.“

Poměrně neobvyklé je i vědomí hlavních postav, že jsou součástí něčeho, co je přesahuje a a dle toho se chovají, v momentech nerozhodnosti tak následují klasické pohádkové schéma. Ostatně postavy jsou velmi povedené a různorodé. Jednorožka, která po proměně do lidské podoby bojuje s vědomím své vlastní hodnoty. Šmendrik, nesmrtelný, zoufalý mág, který se cítí prázdný a touží pouťové triky nahradit pravou magií, kterou ovšem nedokáže ovládnout. Běta, pragmatická a přece neracionálně lapena nadpřirozenou dokonalostí jednorožky, a pak také král Moran, šílený panovník, archetyp zlého krále, ve kterém ovšem rozpoznáte neuvěřitelný smutek.

 Mág se unaveně usmál. „Porozumíš. Teď jsi v příběhu spolu s námi a nezbývá ti, než s ním srovnat krok, ať se ti to líbí nebo ne. Chceš-li být znovu jednorožcem, musíš následovat pohádku do hradu krále Morana,i dál, kamkoli si zamane. Příběh nemůže skončit bez princezny.

Poslední jednorožec oslavuje hodnoty jako síla přátelství a také čistá, neposkvrnění láska. Láska pro ni samotnou, nezatížená nánosem lží a pokrytectví. Celou knihu provází melancholická až tklivá atmosféra a výborně sehraný konec ve vás zanechává spíše pocit ztráty než vítězství.

Velmi povedený je i překlad, který má na svědomí Michael Bronec. Věřím, že poradit si s řadou veršů a netradičních porovnání nebylo dvakrát lehké.

„Jsem zasnouben,“ vykrucoval se Šmendrik. „S borovicí vejmutovkou. Už od dětství. Sňatek dohodnutý rodiči, neměl jsem na vybranou. Beznadějné. Náš příběh se nikdy neodehraje.
Lípou zalomcoval výbuch vzteku, jako by se ocitla v poryvu bouře. „Kéž ji potká jmelí a kůrovec!“ zasyčela divoce. „Prokletá jehličnanka, zatracená konifera, nestoudná nahosemenačka, nikdy tě nedostane! Zhyneme spolu a všechny stromy budou uchovávat vzpomínku na naši tragédii!“

Jinak výborný je i animovaný film z roku 1982, který knihu věrně vystihuje :-).

Přes moji počáteční nechuť se do příběhu začíst jsem byla ve výsledku okouzlena, takže knihu můžu s klidným a lehce melancholicky naladěným srdcem doporučit. V seznamech nejlepší fantasy se neocitla náhodou.

Znáte? Líbí se?

středa 10. ledna 2018

Lvi z Al-Rassanu: Vynikající fantasy paralela k španělské historii

Autor: Guy Gavriel Kay
Původní název: Lions of Al-Rassan
Nakladatelství: Talpress
Rok původního vydání: 1995
Rok českého vydání: 2008

„Existovaly důvody, proč zůstat naživu. Žena stojící na vrcholku kopce východně od nich. Láska. Jen tak tak odrazil nízko vedený výpad, stejným pohybem sekl dopředu – obtížný manévr, jenž byl vzápětí elegantně vykryt. Nikdy předtím se neutkal se šermířem, jako byl tento. Nikdy neměl rovnocenného soupeře. Dalo by se to zvát tancem? Měli by se obejmout? Neobjímali se tímto snad?“

Tohle je rozhodně jedna z nejlepších knih, co jsem četla v loňském roce. Je to už dva roky, co jsem ji muži nadělila pod stromeček. Tehdy jsem dlouho vybírala, pročítala recenze, vkládala do košíku a vzápětí objednávku měnila... Chtěla jsem nějakou výtečnou a neotřelou fantasy, kterou přečte jedním dechem a bude ji milovat. Plán úplně nevyšel, neboť čtení po pár stránkách vzdal s tím, že hrdinové pro něj mají příliš komplikovaná jména a jemu se na to nechce soustředit :-D. Tak jsem po ní sáhla já. A rozhodně jsem ji nepřečetla na jeden nádech. Ne proto, že by kniha nebyla dostatečně zajímavá, ale z toho důvodu, že jsem si čtení neuvěřitelně užívala. Tohle je totiž přesně ta kniha, kdy se na samotné čtení těšíte víc než na konec příběhu.



Guy Gavriel Kay je kanadský autor, který by se dal zařadit jako představitel žánru historické fantasy. Jeho romány se vyznačují míchání fantasy s fikcí a dobrodružství neobyčejných hrdinů bývají zasazena do některého ze zásadních historických období. Asi neslavnější román Tigana je inspirován středověkou Itálií, Píseň z Arbonne Francií za dob slávy trubadúrů a Lvi z Al-Rassanu představují paralelu k politické situaci ve Španělsku v období 12. století.

V Al-Rassanu se potkávají tři různá náboženská vyznání. Džaddité, uctívající slunce (obdoba křesťanů), Ašarité, kteří otáčející svou mysl k bohu Ašarovi a ke hvězdám (muslimové) a Kindathové, kteří nalézají moudrost v symbolice dvou měsíců (židé). Soužití je nelehké, mír mezi nimi křehký. Svůj podíl na tom má i roztříštěnost a nejednota říše a snaha jednotlivých vládců uchvátit další kus země a získat větší moc a nehynoucí slávu. V těchto nelehkých dobách se spojí cesty Jehane bet Išak, moudré kindathské lékařky, Ammara íbn Khaírana, ašaritského vojáka a poety, a Džaddity Rodríga Belmonta, nejlepšího vojenského velitele v celé zemi. Osud je svede dohromady a společně se vydávají na cestu ve jménu lásky, víry, cti a loajality. Svět, který znají se nenávratně mění a oni se ocitají přímo v epicentru bouřlivých změn.

Autor dokáže vynikajícím způsobem vyprávět epický příběh s poetikou hodnou básníka. Ačkoli je děj napínavý a o zvraty a překvapení není nouze, síla románu tkví hlavně ve slovech, která jen naznačují, co stojí za nimi. Čtení vyžaduje plné soustředění, neboť mnohem více se ukrývá za významem vět a v pohledech, které si jednotlivé postavy vymění, než ve slovech samotných. Vyřčené věty jsou leckdy nebezpečnější než sebeostřejší meč a hybnou silou celého příběhu jsou především komplikované plány, taktické manévry, intriky a dohady.

„Jak jsi mne poznal?“ zeptala se, aby se vyhnula odpovědi na jeho otázku. Ještě ne. Ještě docela ne. Srdce jí bušilo jako splašené. Vnímala je jako rytmus bubnu ve tmě.
„Já myslím,“ odpověděl Ammar ibn Khaíran z Aldžaís velmi pomalu, „že bych tě poznal i v hrobově temném pokoji. Myslím, že bych tě poznal v mé blízkosti kdekoli na světě.“ Odmlčel se. „Je ti to dostačující odpovědí, Jehane? Nebo až přílišnou? Co mi řekneš?“

Vším se prolíná odkaz k hodnotám, které za tehdejších dob měly svou cenu. Láska je leckdy skutečně silnější než smrt a věrnost a důvěra jsou cenné komodity, které nemohou být vyváženy ani tím největším pokladem. Loajalita občas brání udělat tu správnou věc a sliby se dodržují s neuvěřitelným přesvědčením. Vším se prolíná téma rozdílné víry a vyznání. Tedy to, co je hybnou silou celé historie. Autor ukazuje, jak umí být víra slepá a jak se ve jménu boha a pod zástavou svaté války konají ty nejhrůznější činy.

Autorův styl je velmi vzletný, poeticky popisný a občas mírně patetický. Místy je záměrně matoucí, třeba když umře zásadní postava a následuje několik stránek neurčitého popisu. Vy tak marně hádáte zděšení, že to byl zrovna váš oblíbenec, abyste nakonec zjistili, že si smrt došla pro někoho úplně jiného. Jindy trochu předbíhá a nastiňuje, kam se příběh bude ubírat, dřív, než by to bylo nutné, ale v zásadě se dát říct, že Guy Gavriel Kay to se slovy dokonale umí.

Reálie alternativního historického Španělska jsou vylíčeny působivě a zhruba uprostřed knihy vám dojde, že jste sice přesvědčení, že čtete ryze fantasy knihu, ale ony tam vlastně žádné fantaskní prvky nejsou. Žádná magie, ani nadpřirození tvorové, jediným ústupkem jsou dva měsíce na noční obloze. Ale přece se budete bavit přímo kouzelně.

Postavy jsou silné a velmi dobře charakterově vykreslené. Sice jsou to jedinci bez bázně a hany a bez jakékoli povahové vady, nicméně divoká doba přeje chrabrým hrdinům. Ani záporné postavy vlastně nejsou nijak zlé ani děsivé, až to vede k myšlence, jestli tam vlastně nějaká ryze záporná postava je. Vztahy mezi hrdiny jsou poněkud idealizovány a povzneseny nad měřítka běžné reality, ale dohromady to tvoří harmonický celek.

Román Lvi z Al-Rassanu je vynikající kniha, lidsky silná, dojemná, emočně hluboká a čtení je opravdu mimořádný zážitek.

Znáte? Četli jste něco od G.G. Kaye?