středa 17. května 2017

Tři na cestě: Po Evropě a do srdce svých blízkých

Autor: David Nicholls
Originální název: Us
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015

„Proč nemůže pro změnu vyfotit něčí obličej?“
„Protože je sedmnáctiletý kluk, Douglasi. Ti dělají tohle.“
„Já to nedělal. Fotil jsem přírodu. Ptáky a veverky a zbytky opevnění z doby železné.“
„Právě proto je z tebe biochemik a z něj fotograf.“

Jednoho dne jsem dostala chuť na nějakou oddychovou, lehkou četbu. Něco, co se dá číst venku a přivede vás to na tu správnou letní atmosféru, zvedne vám to náladu o sto procent a po dočtení budete mít pocit, že život je báječný a zábavný. Zkrátka něco jako byla kniha Jeden den od Davida Nichollse, říkala jsem si cestou do knihovny. Takže jsem přeskočila oddíl fantasy i kriminálky, obešla dětskou a naučnou literaturu a marně hledala něco, co by mě zaujalo v sekci románů pro ženy. Už jsem udělala otočku k odchodu, když se přede mnou zhmotnila právě kniha Tři na cestě, shodou okolností od stejného autora. Rozečetla jsem ji rovnou cestou domů, pohodlně usazená na lavičce pod rozkvetlým stromem a s výhledem do přírody. Zkrátka osudová dokonalost :-).


Douglas Petersen a jeho manželka Connie mají manželskou krizi. Jsou svoji už pětadvacet let, mají téměř dospělého syna Albieho, a přece jednoho dne Connie Douglasovi oznámí, že ho chce opustit. Krach svého manželství si Douglas odmítá připustit, tak se společně vydají na velkou cestu po Evropě, která je má stmelit a dokázat Connie, že odchod by byla veliká chyba. Asi je vám jasné, že ideály je jedna věc a realita jiná a že plánované utužování rodiny se nakonec vydá úplně jiným směrem, než si všichni zúčastnění představovali.

 „Mám starost, aby nechtěl hrát po ulicích,“ vysvětlil jsem jí.
„Tak ať hraje! Jsou horší věci, co sedmnáctiletí kluci dělají.“
„Mám starost, aby nedělal i ty.“

Tak tohle byla kniha zcela dle mého gusta. Příběh sám o sobě není bůhvíjak originální, rodiče vezmou pubertálního synka na poznávací jízdu po Evropě a cesta pěkně zamíchá osudy a na závěr happy end. Anebo taky ne, nechte se překvapit :-). Ale autorův humor, styl a skvělé vyobrazení vztahů mezi dotyčnými, jsou hlavní důvody, proč byste si knihu měli přečíst.

Hezky popořadě. David Nicholls umí psát neskutečně vtipně. Suchý, jízlivý humor, protkaný sem tam sarkasmem, zajistí to, že se vám koutky úst budou samovolně zvedat a občas se vám bude i pěkně natřásat bránice. Vtipy nepůsobí vynucené a šroubovaně, ale naopak s lehkostí plynou hlavním hrdinům z úst a myšlenkové pochody Douglase stojí za všechny vynaložené peníze (nebo cestu do knihovny).

„Ještě něco? Potrpí si na trička s absurdně hlubokým výstřihem, takže permanentně vystavuje na odiv hrudní kost, a má ve zvyku vytahovat ruce z rukávů a strkat si je do podpaží. Odmítá nosit kabát, což je hodně zcestná výstřednost, jako by kabáty byly moc „masňácké“ a nudné, kdežto podchlazení bylo „in“. Proti čemu se tím bouří? Proti teplu? Proti pohodlí?“

Vyprávění sledujeme očima Douglase, je tedy vedeno v ich-formě, a aby to nebylo příliš přímočaré, autor vesele přeskakuje z přítomnosti do minulosti a mezi navštívenými památkami se tak seznámíte s historií vztahu Connie a Douglase. Od jejich prvního setkání, přes všechny vzlety, škobrtnutí a pády, události veselé i tragické, až po současný stav. Tím chytře vysvětluje, proč se postavy ocitly v situaci, v jaké se nacházejí, a proč mezi nimi vládne takové dusno. Douglas je povoláním biochemik, David Nicholls ho vyobrazil dle klasického stereotypu vědátora, tedy konzervativního, praktického a spolehlivého patrona, kterého každé vybočení z pečlivě naplánovaného itineráře vyvádí z míry. Ale i tak je to sympaťák každým coulem, který tak trochu připomíná Woodyho Allena, kterému ovšem notně obrousili hrany. Connie je naproti tomu bohémka a nezávislá duše a v jejích šlépějích jde i klackovitý Albie. Zkrátka rodinka k pohledání :-).

„V noci jsem se vydatně zpotil a v povlečení by se teď dala pěstovat řeřicha.“

Už  jejich cesta sama o sobě je dost zajímavá, trošku se přiučíte něco z historie výtvarného umění a proběhnete se s hrdiny po několika evropských metropolích. Perfektně se autorovi podařilo vypořádat se i se vztahy. Základ samozřejmě tvoří manželská krize Connie a Douglase, ale neméně důležitým je porouchaný vztah otce a syna. S trochou nadsázky a přece vnímavě a s citem se vše komplikuje a rozmotává přesně tak, jak to v životě bývá. A že něco působí trochu moc náhodně a prvoplánově? Ale no tak, vždyť je to román a bez trochy spisovatelského optimismu by to nebylo ono :-).

Tahle kniha je nesmírně zábavná, čtivá, komická i smutná, a věřte, že vám vykouzlí úsměv na tvaři a projasní den. A pokud bych ji měla srovnat s knihou Jeden den, tak ta se mi líbila víc, přece jen byla trochu originálnější a hrdinové mi byli povahově bližší (stejnojmenný film byl taky docela dobrý, ale kniha je kniha :-)). Ale obě hodnotím velmi vysoko. Takže neváhejte a na první prosluněné lavičkové čtení si náplanujte právě Davida Nichollse.

PS: První dojmy ovšem vypadaly nějak takto :-D:

„Tak jaká je ta kniha?“
„Uvádí mě do deprese.“
„A neříkala jsi, že ji čteš na vylepšení nálady?“
„Jo, jenže oni tady pořád cestují a užívají si a já sedím akorát doma a to mě deprimuje.“
„Ahá, hm , víš... co jsi jako čekala, když se to jmenuje Tři na cestě?!“

Četli jste něco od Davida Nichollse?

úterý 2. května 2017

Duben, číst si budem

Už od března sním o tom, že se vybalím ze všech těch svetrů, šál a teplých bund a budu si konečně moci číst venku a vyhřívat se na sluníčku. Zjevně to jsou velmi naivní představy, neboť jaro se letos rozhodlo, že na to hází bobek (beztak je zalezlé někde za pecí a zabrané do napínavé knihy). Takže moje nálada odpovídá počasí, ale snažím se ji poctivě vylepšovat. A dobrá kniha (v kombinaci s čokoládou) je v tomhle ohledu sázka na jistotu.

Mezi nejlepší knihy měsíce dubna řadím povedený debut českého autora Pavla Baroše Projekt Kronos (recenze) o životě v budoucnosti, tak děsivé a neutěšené, že jsem ráda, že si o ní můžu jen číst. Když zůstaneme u české sci-fi, tak by vaší pozornosti neměl ujít ani Epos o panáčkovi od Jaroslava Beznosky (recenze). Byla to šílená jízda, ale zábava zaručena. V rámci dokončení rozečtených sérií jsem přelouskala třetí díl Prachmistrů s názvem Podzimní republika od Briana McClellana, který byl parádním zakončením celé trilogie (recenze). A také Královnu ohně, ale tentokrát mě Anthony Ryan trochu zklamal (recenze).Velikonoce mi zpestřila kniha Betty MacDonaldové Vejce a já (recenze) a řeknu vám, že ta žena je báječná a její přístup k životu mi připomněl, že nad některé věcí je třeba se povznést.




Náladu mi rozhodně spravila kniha Deník fejsbukové matky od Lucie Nachtigallové. O životě s malými dětmi tato obdivuhodná žena ví své a povedené příběhy s jejími potomky v hlavních rolí ve formě fb statusů jsou vtipné, zábavné a příjemně osvěžující.

Nejslabším kouskem měsíce byla kniha Half Bad – Napůl zlý od Sally Green, která mi nesedla svým stylem (recenze) a manga Elegie pro ovečku od Kei Toumeho. Ač sedmidílná, tak se příběh neustále motal v kruhu a řešilo se jedno a to samé, což mě moc nebavilo.



Filmy


Za celý měsíc jsem viděla pouhé dva filmy. Na seznamu k vidění jich mám asi tisíc a jestli to budu dohánět tímhle tempem, tak budu muset žít asi věčně, abych je všechny viděla :-). Viděla jsem výborný flm Příchozí, pojednávající o tom, co způsobí přistání mimozemské rasy na Zemi a o tom, jak je nesnadné navázat komunikaci. Rozjezd byl trochu pomalý, ale celkově to byl povedený film se zřejmým poselstvím.

Zdroj: screenrant.com

Druhým filmem bylo Inferno. Předlohu Dana Browna jsem sice četla relativně nedávno, takže jsem si zásadní momenty docela pamatovala, ale i tak mě to bavilo. Hlavně se člověk mrkne na místa, kde se asi jen tak nedostane (třeba chrám Hagia Sofia je na seznamu míst, která chci rozhodně vidět).

Zdroj: onlinefilmy.net


Kavárenské povalování


Na Velikonoce jsem staršího potomka odvelela k babičce a konečně jsem se dostala mezi normální lidi (teda ne že by ostatní maminky, mezi kterými se pohybuju nebyly normální, ale znáte to, z rozhovorů o dětech se jen tak nevyhrabete). Svou poloviční svobodu (jedno prtě mi zůstalo :-)) jsem oslavila v kavárně Místo obědem a latté s Nemlékem (což je docela zvláštní kombinace, Nemléko samo o sobě je vynikající, ale s kávou to není úplně ono). Na Velikonoční pondělí jsme si dali snídani v Café Jen (mňááám :-)) a jako odměnu zákusek a kávu ve onesip coffee. Kavárna je to maličká, ale majitelé příjemní a káva vynikající.


Výletování


Poslední dubnový den jsme vynechali tradiční čarodějnické řádění a vydali se na celodenní výlet do skanzenu Solvayovy lomy, kde je Muzeum těžby a dopravy vápence. Na prohlídku do štol nás sice s dětmi nepustili, ale projížďka úzkorozchodným vláčkem a staré těžební stroje byly dostatečnou zábavou. A vzhledem k tomu, že se lomy nachází v oblasti Českého krasu, tak i procházka nádhernou přírodou stála za to. Vrátili jsme se uťapkaní, ožehlí prvním jarním sluníčkem a natěšení na další výlety.


Pathik shoes


Pořád doufám, že jaro a hezké počasí jednou přijde a protože jsem zjistila, že pokud nehodlám chodit doslova barefoot (pro neagličtináře a neznalce minimalistické obuvi dodávám, že barefoot znamená v překladu bosá noha), tak jsem se poohlídla po nějakých fešáckých barefoot balerínkách a našla jsem botky Pathik shoes českého výrobce Filipa Pathika Vystavěla. Vypadají parádně a největší problém byl vybrat si barvu :-).

Jaký byl váš duben? Taky už se nemůžete dočkat jara? :-)

pátek 28. dubna 2017

Podzimní republika: Prachmistrovská jízda vrcholí

Autor: Brian McClellan
Originální název: The Autumn Republic
Série: Prachmistři (3.)
Nakladatelství: Talpress
Rok vydání: 2016

„Smrt je krvavý malíř a tohle je její plátno,“ poznamenal Olem tiše.

Prachmistři doprachmistrovali, privilegovaní dokouzlili, bohové dointrikařili a já smutně zatlačila slzu a na pažbě dokončených sérií si přidala další zářez. Pozitivní na tom je snad jen to, že se můžu vrhnout na další sérii (Ódinovo dítě, třes se). Celkově trilogii hodnotím jako hodně povedenou, závěrečný díl nezklamal má očekávání a bonusem je i to, že vyšla v průběhu jednoho roku, takže se nekonalo nekonečné čekání na další díly a bylo možné si ji přečíst skoro naráz, takže jsem nestihla  zapomenout zásadní momenty a čtení si vážně užila (prosím, inspirujte se pánové G. R. R. Martine a Patricku Rothfussi!).



Adopest je v rukou Brudaňanů, bůh Adom mrtev a polní maršál Támas musí posbírat zbytky svých sil a zachránit Adro před Kezy, šíleným bohem i před hrozící občanskou válkou. Docela slušná snůška povinností na jednoho člověka. Svým dílem hrdinství se připojí i Taniel Dvě kule, nebezpečnému pátrání se nevyhne ani inspektor Adamat a privilegovaný Borbador se svou svěřenkyní Nilou také pěkně zamíchají kartami. Kezové a Adrané pokračují ve válce, obě strany využívají lsti a intriky, vyjednávají, bojují, útočí a ustupují. Do toho se svými nejasnými úmysly vstupují Brudaňané a v Adopestu vrcholí volby na vysoce žádaný post prvního ministra. Vyznat se v tom, komu je možno věřit a kdo je jen bídný nepřítel v rouše beránčím, dá hrdinům pořádně zabrat.

Poslední návrat do Devatera a za starými známými dopadl na jedničku. Autor pokračuje v rozehraném příběhu stále ve stejném duchu, ale i tak se mu daří sypat z rukávu nové a nové nápady. Vyprávění tak plyne přirozeně a stále se daří udržet čtenáře zvědavého a napjatého v očekávání věcí příštích. Polní maršál Tamás neztratil nic ze svého kouzla a charakteru čestného a loajálního hrdiny a opět neúnavně plánuje, taktizuje a vymýšlí, jak s co nejmenšími ztrátami na životech porazit nepřátele na všech frontách a jak si poradit se zrádci a rozvraceči ve vlastních řadách.

 Opět není čas na dlouhé řečičky a květnaté popisy, jde se z akce do akce, napětí stoupá a hrůzy bojové vřavy jsou sem tam odlehčeny špetkou humoru. A je jedno, zda se jedná o špičkování mezi Tamásem a jeho osobním strážcem Olemem nebo mezi privilegovaným Borbadorem a Nilou, pousmání je zaručeno. Děj pádí, na odpočinek není čas a čtenář na konci padne únavou a vyčerpáním stejně jako hlavní hrdinové (zvlášť když čte do noci jako já :-D). Oproti minulým dílům se mnohem více kouzlí, všichni využívají své nadpřirozené nadání o sto šest a kombinace magie a třesku zbraní působí tak akorát válečnicky a hm... třeskutě :-).

 „Co se stalo s mou prachmistrovskou školou? A kde je můj kluk?“
„Taniel?“
„Mám snad jiného?“
„Máš?“
„Ne.“

Podzimní republika je dokonalou tečkou za celou prachmistrovskou trilogií. Příběh postupně vykrystalizoval v strhující závěr a čtenář si tak odnese neobyčejný zážitek a pocit příjemně stráveného času ve společnosti hrdinů, pro které čest, věrnost a přátelství znamená leckdy víc než vlastní život. Brian McClellan je opravdu zdatný vypravěč a Prachmistři jsou jedním z báječných překvapení loňského roku. Pevně doufám, že se autor s jednou vydanou sérií nespokojí a hezky nám naservíruje další parádní příběh.

Četli jste Prachmistry? Bavili vás?

neděle 16. dubna 2017

Královna ohně: Spojené království vrací úder

Autor: Anthony Ryan
Originální název: Queen of Fire: A Raven’s Shadow novel III
Série: Stín krkavce (3.)
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2016

Pobídla Gagáta, aby popošel ještě o něco blíž, sklonila se a zadívala se muži přímo do zdravého oka. „Zeptejte se jich, jestli skutečně chtějí položit život právě za císařovnu.“

Královna ohně od Anthonyho Ryana byla jednou z mých nejočekávanějších knih loňského roku. Poslušně jsem si ji nadělila na Vánoce a časová vytíženost tomu chtěla, že jsem se k ní dostala teprve nedávno. Předešlé díly Píseň krve (recenze) a Pán věže (recenze) jsem zhltla na počkání a celá natěšená jsem otevřela poslední díl, abych zjistila, že se do příběhu vůbec nedokážu začíst :-(. Knihu jsem samozřejmě nakonec přelouskala, ale byla jsem poněkud zklamaná.


Sjednocené království se vzpamatovává z vpádu Volarů a královna Lyrna sbírá síly a vojsko, aby Volarskému impériu nezůstala nic dlužna. Využívá všeho a všech, aby impérium rozdrtila. Cíl je to velmi ambiciózní, neboť nepřátelé mají na své straně tajemného Spojence, a bez jeho porážky je veškerá snaha marná. A to je úkol pro Vélina al Sornu, který míří za Ledovou pustinu hledat pomoc. Spojené království se tak společnými silami pouští do velkolepé bitvy za záchranu světa a svých životů.

Vše, co autor rozehrál v prvních dvou dílech, se blíží k velkolepému závěru. Opět se setkáváme se starými známými a děj sledujeme především prostřednictvím Lyrny, Vélina, Revy a Frentise. Anthony Ryan se i tady drží roztříštění příběhu na několik dějových linií, ke kterému se obrátil už v díle předešlém. Každá z postav je postavena před odlišný úkol a přece se na konci příběhu jejich osudy setkají.

Pojďme si tedy vyjasnit, proč mě kniha příliš nenadchla. Za prvé, děj se neskutečně táhne. Oproti svižnému prvnímu dílu, kdy jsem nestíhala obracet stránky, jsem tady každou chvíli zjišťovala, kolik jich ještě zbývá do konce, a neskutečně si přála, aby už hrdinové dorazili do Volaru. Za druhé, ač jsem to mohla po přečtení druhého dílu tušit, tak mě přesto zklamalo, že můj oblíbenec Vélin al Sorna dostal tak málo prostoru. V knize patří spíše k těm vedlejším postavám a navíc byl vyobrazen jen jako stín kdysi chrabrého hrdiny. Jeho píseň krve zmizela v nenávratnu a občas jsem měla pocit, že je tam jen do počtu. Za třetí, příliš mnoho akce a válčení. Jasně, od epické fantasy nemůžu čekat, že poražení Volarů proběhne za velkolepých plesů a neřestných radovánek, ale neustálé chystání k boji, válečná tažení, mrtvoly a zázračná vítězství mě po chvíli začaly trochu nudit. Čeho je moc, toho je zkrátka příliš. Myslím, že trochu více dialogů a rozjímání by knize jedině prospělo. A za čtvrté, závěr jsem nepochopila. Nevím, jestli jsem četla tak nepozorně nebo to autor zbytečně překombinoval, ale některé věci mi unikly.

I přes tyto výtky musím uznat, že Anthony Ryan je výborný vypravěč. Vybudovat svět takového charakteru, že fascinuje svými detaily a různorodostí národů, a zároveň napsat rozsáhlý čtivý příběh se daří jen málokomu. Líčení bojů působí hodnověrně a vám nezbývá než hrdinům držet palce, ať toho zatroleného Spojence konečně obrátí v prach (nebo spíše nějakou mrtvolnou nehmotnou substanci, ehm :-D).

        Závěrečný díl sice nedopadl podle mých představ, ale Stín krkavce je rozhodně vynikající trilogie, která si pozornost (a několikeré přečtení) právem zaslouží. A Anthony Ryan už prý chystá nějakou další fantasy pecku a na tu já se teda těším.

Co říkáte na na Královnu ohně? Líbila se vám nebo jste byli stejně jako já závěrem zklamaní?

Vejce a já: S vtipným nadhledem na slepičí farmě

Autorka: Betty MacDonaldová
Originální název: The Egg and I
Rok vydání originálu: 1961
Nakladatelství: Vyšehrad
Rok českého vydání: 1989

„Svůj první koláč jsem vkládala do trouby s takovým pocitem konečnosti a nenávratnosti, že jsem k němu málem připojila věnec s nápisem „Odpočívej v pokoji“, a když jsem se pak vrátila ze slepičárny a vdechla teplou a kořennou vůni pečiva, připadala jsem si jako paní Sandtnerová.“

Byla první slepice nebo vejce? Betty Mac Donaldová vám svým autobiografickým vyprávěním vysvětlí, že ani jedno. První byl totiž její nadšený manžel a koupě jedné opuštěné farmy na západním americkém pobřeží v půlce minulého století. Ani nevím, čím mě dokázala tahle nenápadná knížečka zaujmout, že jsem si ji vzala k přečtení. Asi stačil název sám od sebe, protože jsem si říkala, kdo může dát knize tak praštěný název jako Vejce a já. Teď už vím, že třeba ten, kdo prožil část života ve společenství hrabavých ptáků (a nejen jich) a má touhu se podělit o nevšední radosti i strasti. A věřte, že velice poutavým a zábavným způsobem.


Betty jako vzorná dcera poslechla radu své matky, že nejdůležitějším úkolem ženy je být muži oporou a nechat ho vybrat si povolání, které ho činí šťastným. Tak se se svým manželem Bobem stěhuje na opuštěnou farmu v horách, daleko od rodiny a města, kde vyrostla. Bob je v sedmém nebi, pro tuhle práci byl zjevně stvořen, ale Betty? Její iluze o idylickém životě v prostředí úctyhodných hor horami a divoké panenské přírody vzaly rychle za své. Život na slepičí farmě je totiž hlavně každodenní dřina, nepohodlí a odříkání, které má s romantickými obrazy mírumilovného venkovského života společného asi tolik, co slepice s mamutem. A nádavkem je jejím věrným průvodcem osamělost, protože nejbližší sousedé jsou na míle daleko a jsou ještě podivínštější než všechny vrtochy přírody (a slepic).

Toho večera jsme s Bobem seděli proti sobě a dvě hodiny jsme přebírali a ořezávali sadbové brambory. Vrkání a štěbetání novomanželských hrdliček vypadalo takto: „Tohle je očko. Očko je klíček. Z klíčku vyroste rostlinka. Každý sadbový kousek musí mít tři očka.“
„Je tohle očko?“
„Ne!“
„Proč ne?“
„Ach bože!“

Bez příkras a zároveň s nadhledem a sebekritickou upřímností Betty MacDonaldová popisuje překážky a trable, které s manželem musela překonat při stavbě a vylepšování jejich slepičí farmy. Mapuje všechna roční období, pro každé z nich je typický jiný typ práce, sklizně čí radovánek. Nadšení se kterým provází muže na farmu je velmi rychle zchlazeno zjištěním, že tady šéfují slepice. Pohodlí paní domu je totiž až na posledním místě, zato nosnice si musí žít jako v bavlnce a to ve dne v noci, za bouřky i tropických veder. K duševní rovnováze ji nepřidá ani izolace od okolního světa a pár neuvěřitelně svéhlavých sousedů. Svérázné obyvatele okolních usedlostí autorka zdařile vykreslila tak, že se stali karikaturami sebe samých.

„Ze své zkušenosti bych tyhle rady z předlíhněcího údobí doplnila takto: „Čtyři týdny předtím, než se mají vylíhnout kuřata, odjeďte na dlouhodobý výlet na Bermudy.“

Vyprávění je vedeno v ich-formě, Betty MacDonaldová nemá potřebu nic idealizovat, naopak se syrovou otevřeností, laskavým humorem (někdy tedy proloženým pěknou jízlivostí) předkládá věrohodný obraz venkovského života se všemi těžkostmi. I když jí farma někdy přerůstá přes hlavu a nervy tečou, netrpí sebelítostí a bere vše s nadhledem, s láskou podporuje svého muže a nad všemi podivnostmi a prazvláštními zvyky místních obyvatel jen nevěřícně kroutí hlavou. Je to moc příjemné a milé čtení, plné vtipu a bezprostředních veselých situací. Za humornými poznámkami je sice občas znát hluboké zoufalství a úporná snaha se z toho nezbláznit, ale Betty se s životem rvát rozhodně umí.

„Whisky,“ sdělili mi, když nalévali veliké frťany, „vyléčí všechno.“
„A jestli vyléčí i silné nutkání vraždit, vypiju půllitr nezředěné,“ pomyslela jsem si.“

Čtení si opravdu užijete a pak s láskou oceníte vymoženosti 21. století jako je splachovací záchod a lednička plná jídla bez nutnosti orat pole. A pak půjdete hledat další román Betty Macdonaldové, protože v dnešním světě je třeba si nalít do žil trochu jejího životní elánu.

Četli jste Vejce a já, nebo jinou knihu Betty MacDonaldové?

středa 12. dubna 2017

Half bad – Napůl zlý : Bíločerný boj a poloviční hrdina

Autorka: Sally Green
Originální název: Half Bad
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2014

„Zavrtěl jsem hlavou. „Já ho nezabiju.“
„To je důvod, proč musíš odejít. Když zůstaneš s Bílými čarodějnicemi ještě déle, Rada tě přiměje to udělat. Ty jsi ta druhá zbraň.“

Zase jedna kniha, na kterou mám poněkud rozporuplný názor. Napůl se mi to líbilo, napůl vůbec. Napůl jsem se nedokázala odtrhnout, napůl jsem se nudila. Napůl jsem autorku obdivovala, jak chytře to vymyslela, napůl skřípala zuby nad nelogičností některých scén. Po důkladném zamyšlení se ovšem pomyslný jazýček vah překlopil spíše k negativnímu hodnocení. Half Bad je první díl young adult fantasy trilogie a je spisovatelským debutem autorky Sally Green, ale obávám se, že mě kniha neokouzlila natolik, abych se prala o další díly.

Zdroj: bux.cz

Nahtan je Poloviční kód. Že nevíte, co to znamená? V jeho světě se čarodějové a čarodějnice dělí na Bílé (ty dobré) a Černé (ty zlé). Vzájemně se nenávidí, ale i tak se stane, že Bílá čarodějnice a Černý čaroděj spolu mají dítě a to je přesně něco mezi. Ani ryba, ani rak, zkrátka Poloviční kód. Nathan to opravdu nemá jednoduché, jeho matka je mrtvá a jeho otec Marcus je nejbrutálnější a nejděsivější z Černých čarodějů. A na takového výrostka si Rada Bílých čarodějnic dává pozor, vězní ho a mučí, a po útěku má v patách Lovce. Ale Nathan se nevzdává a touží poznat, co je vlastně zač, dostat před sedmnáctými narozeninami své tři dary a stát se tak plnohodnotným čarodějem, i když se tomu Rada snaží všemi prostředky zabránit, a také zachránit svou milovanou Annalise.

 Nápad je to skvělý. Sally Green pojala odvěký boj dobra se zlem celkem netradičně, ten se ovšem v Nathanově osobě smíchá v šedou změť. Sirotek s výjimečnými schopnostmi vzbuzuje zájem kde koho a ačkoli se sám cítí naprosto obyčejně, je jasné, že ho čekají velké věci. Zdá se, že by měl Nathan svým osudem vzbuzovat soucit a sympatie, ale autorka ho vyobrazila tak nejednoznačně, že si vůbec nejste jisti, jestli si zaslouží, abyste mu drželi palce. Není černý, ani bílý, a do poslední chvíle nevíte na jakou stranu by se chtěl připojit, což by se dalo skvěle využít a Nathanovy niterné pochody psychologicky rozebrat, jenže autorka se do toho ponoří jen zlehka a utíká zpět k akci, a to je možná škoda.

Jeho láska k Annalise je sice zjevně osudová, ale jen velmi těžko uvěřitelná. Ostatně, všechny postavy by si zasloužily hlubší prokreslení. Bohužel je znát, že se jedná o autorčinu prvotinu a místy to poněkud skřípe. Dialogy jsou neumělé, scény nedotažené a občas nevěřícně kroutíte hlavou, protože hrdina se dostane do situace, která je z logického hlediska naprosto nedomyšlená a dějovému tempu nesedí.

Na druhou stranu se Sally Green nedá upřít schopnost výborného načasování zvratů a tím udržení napětí, protože i když si říkáte, že to nedává smysl, stejně vás to nutí číst dál. Myslím, že potenciál tahle série určitě má, jen by to chtělo trochu zapracovat na vypravěčských schopnostech.

Co vy říkáte na Half Bad?

pondělí 10. dubna 2017

Řeky Londýna: Čarodějův učeň po britsku

Autor: Ben Aaronovitch
Originální název: Rivers of London
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2015

„Myslím, že opravdoví čarodějové na košťatech nelítají.“
„Nechtěl bys popřemýšlet o tom, cos právě řekl? A jak to vlastně můžeš vědět? Může se tu kolem prohánět, zrovna když se tady bavíme.“
„Protože kdybys měla auto, jako je ten jeho jaguar, neztrácela bys čas couráním na koštěti.“

Teď mám fantasy slinu. Po výborné knize Temnější tvář magie (recenze) se ke mě dostaly parádní Řeky Londýna. Neptejte se mě, proč se k téhle knize dostávám až když je na pultech knihkupectví třetí díl, občas jsem vážně pozadu :-). Na druhou stranu nemusím čekat na vydání dalších dílů a můžu vesele pokračovat dál. Jinak na mě čekají romány Napůl zlý, Ódinovo dítě, Cress (joo, omylem jsem si jako první půjčila třetí díl) a poslední díl Prachmistrů. Na všechny se opravdu těším a dost mě štve, že potřebuju spát, protože kdyby to šlo, trávím čas jen čtením :-). Kdybyste měli doporučení, co ještě nesmím přehlídnout, tak se s ním. Mezitím ještě musím zvládnout rereading učebnice autoškoly, protože jsem si dala půlroční pauzu a všechny znalosti se během té doby nějak záhadně vypařily. Ale zpět k Řekám Londýna.

      Peter Grant, policejní nováček, během vyšetřování ošklivé vraždy vidí ducha. Tahle nevšední zkušenost má za následek, že se stává učněm posledního mága Anglie, vrchního inspektora Thomase Nightingalea. A Peter zjišťuje, že Londýn a jeho okolí se nadpřirozenými bytostmi jen hemží. Matka a Otec Temže, upíři, duchové, z toho se jednomu parádně zatočí hlava. Kromě vyšetřování nadpřirozených jevů má za úkol proniknout do tajů magie a naučit se kouzlit. A protože Peter není žádný nesmělý „mouchy snězte si mě“, tak jsou jeho experimenty a objevy často životu krajně nebezpečné. Vrah ze záhrobí také nejedná v rukavičkách, takže vás čeká parádní souboj kdo s koho.

Britská nátura je zkrátka jedinečná. Co mě na knize hned upoutalo, je typický bristký humor,  ten já zkrátka miluju. Suchý jak pijákovo hrdlo před první hospodou, ironický, jízlivý, ale zároveň sofistikovaný. Někdy vyvolá pousmání, občas hlasitý smích, ale náladu vylepší vždycky. Peter háže jednu hlášku za druhou a k jeho mírně roztržité povaze to zkrátka sedí, působí tak přirozeně a na tom stojí celá zábava. Čarodějův učedník je trošku nešika, trošku motovidlo a koumák ve všech směrech. Benu Aaronovitchovi se podařilo této postavě vtisknout život a Peter tak táhne celý příběh. Není to žádný superhrdina, občas se mu něco nepodaří, ale to mu přidává na lidskosti a není problém se s ním ztotožnit. Zkrátka sympaťák každým coulem. S někdy trošku záhadným a staromódním inspektorem Nightingalem tvoří perfektní dvojku.

„Hodinu jsme věnovali cvičení, na jehož konci jsem dokázal mrštit kouli přes střelnici omračující rychlostí čmeláka, který splnil kvótu ve sběru pylu a teď si dopřává chvíle klidu, aby se pokochal okolím.“

Autor popisnými místy příliš nešetřil, takže londýnské reálie působí velmi věrohodně. Zase jsem se po letech ocitla v hlavním městě Anglie a nesmírně si to užila (o to víc, že jsem popisovaná místa navštívila, takže o to živeji jsem si místo činu dokázala představit). Jediná vada na kráse je zápletka, která je dost překombinovaná. Peter řeší vlastně dva případy dohromady a přeskakování z jednoho na druhý místy docela mate a někdy je potíž držet nit a poznat, kam se vyšetřování ubírá a čeho chtějí postavy dosáhnout. Ale uznávám, že v pozdních nočních hodinách už nejsem nejpozornější čtenář. Také je škoda, že zaučování Petera do kouzelnických fint a jeho poznávání magického světa zůstalo trochu stranou. Bylo to velmi zábavné a určitě by nevadilo, kdyby si s tím autor víc vyhrál.

Kombinace britského humoru, kriminálního vyšetřování a studia magie je famózní a mně zkrátka sedla. Jako samotná detektivka nebo učňovská fantasy by to pravděpodobně neobstálo, ale dohromady a okořeněno humornými poznámkami to funguje báječně. A já už jsem natěšená na další Peterovy příhody v knize Měsíc nad Soho, která je prý ještě lepší.

Co říkáte vy na Řeky Londýna, případně na ostatní díly příběhů Petera Granta?