neděle 26. března 2017

Poprvé v Alpách!

Tohle byla dovolená s velkým D. Prosluněné dny, běloskvoucí sjezdovky, dechberoucí výhledy (kolikrát jsem málem zapomněla vystoupit z lanovky)  a taky  jedna nešikovná lyžařka :-). Kdyby vás zajímalo, kde přesně jsme byli, mrkněte na rakouské středisko Katschberg, můžu jen doporučit.



Začátky byly těžké :-D

Počasí nám opravdu vyšlo na jedničku, až na jeden zatažený půlden bylo každý den krásně a teplo a já se slunila a vytvářela vitamín D jako o život. Sjezdovky byly perfektní (nakolik to můžu jako nelyžař posoudit) a ubytování bylo příjemné (kdyby nebylo, asi bych si toho stejně nevšimla, neboť jsem byla z nezvyklého pohybu úplně vyřízená, v momentě, kdy jsem padla do postele, jsem byla tuhá).

Uznejte, že ty výhledy za to stojí :-)

I lyžování jsem si báječně užila a vrátila se vcelku (i když po jednom pádu jsem měla pocit, že si všechny mé orgány vyměnily místa a mé nadšení z prázdné sjezdovky vzalo za své v momentě, kdy jsem skončila na zadku pod sjezdovkou a hůlky s jednou lyží někde v půlce :-D) Ale cvičení dělá mistra (nebo aspoň obstojného lyžaře), takže si troufám tvrdit, že za ten týden došlo k výraznému zlepšení mých lyžařských schopností, a dokonce jsme si užili i noční lyžování. Prťata byla také nadšená, protože stavění sněhuláků, dělání andělíčků, lopatování a koukání na rolby a sněžné skútry má taky něco do sebe. Největší zážitek byla 2 km dlouhá sáňkařská dráha (zažila jsem tady horkou chvilku, když jsem v šílené rychlosti uvažovala, jak se vlastně na saních brzdí), jediná nevýhoda byla, že se musela nahoru vyšlápnout. Pro sáňkaře zkrátka lanovky nevedou :-D.



Dokonce došlo i na čtení (jak vypadalo balení si můžete přečíst zde) a ač jsem sebou brala hromadu knih, největší úspěch měla kniha s názvem Postel, hospoda, kostel, kterou jsem uzmula přítelově mamince :-D. Ale večery, kdy se nedá dělat nic jiného než číst, protože vás neskutečně bolí celé tělo, že jakýkoli pohyb je sci-fi, byly perfektní. A protože obrázky vydají za tisíc slov, tak se nebudu moc rozkecávat, a radši mrkněte na fotky :-).



Byli jste letos někde na lyžích?







pátek 24. března 2017

Můj dokonalý čtecí koutek

Jistě jste zaznamenali vlnu čtecích koutků ve spolupráci s Favi.cz. I mně přistál v emailu lákavý návrh vytvořit s pomocí tohoto vyhledávače nábytku a dekorací svou vysněnou čtecí zašívárnu. Na interiérový design moc nejsem, proto naše bydlení stále připomíná holobyt, ale mám v plánu konečně vyřešit dětský pokoj, který v současnosti obsahuje postel, skříň a to je vše (tím se mým dětem hluboce omlouvám, ale ony ví, že máma radši čte pohádky než vybírá koberce). Ze zvědavosti jsem tedy na vyhledávač klikla, že to omrknu a světe div se, najednou mám sestavený nákupní seznam a dětskému pokoji se blýská na lepší časy! Potažmo i naší ložnici, neboť jsem konečně našla ty správné a ladící zatemňovací závěsy a konečně nebudu muset za úplňku ležet celou noc s očima dokořán (protože spát se rozhodně nedá, jaké je tam světlo).


A co by tedy dle mého nemělo v tom správném čtecím koutku chybět? Samozřejmě pořádná knihovna, že ano. K ní pár knižních zarážek ve tvaru knih, jestli totiž něco nesnáším, tak jsou to knihy, které se vzpěčují stání a přepadávají (jo, je to trochu nuda, ale jako knihomol si prostě nedám zarážku ve tvaru žirafy :-D). Pak také velmi pohodlné křeslo, takový tradiční ušák se jeví jako skvělá volba. K tomu pár tun polštářů, protože při čtení to tlačí hned tu, hned tam a pohodlí je zkrátka základ. Také je třeba mít po ruce deku, neboť za dlouhých zimních večerů to bez ní nepůjde (nebo pár tlustých ponožek, ale ty vyhledávač nábytku v nabídce nemá :-D). Dále stoleček na hrnek s čajem a dobroty a taky hodiny, neboť čtecí čas je občas omezený. Na zeď stylový plakát a za okno barevný květináč (to až budu potřebovat dát odpočinout unaveným očím pohledem do zeleně, aby bylo jasno). A teď jen doufám, že mám nějakou nepoznanou příbuznou, která si na mě v poslední hodince vzpomene  a odkáže mi balík peněz, abych tyhle plány obrátila v realitu :-).


A co pro děti? Tady jsem vytvořila hned dva wishlisty. Jeden spíše pro mladší (v pubertě už asi autíčkové hodiny a sovy na lampičce nebudou úplně žádoucí), ale uznejte, že to míšanové křeslo je boží (až nebudou děti doma, budu si tam tajně chodit číst, ale psst). Hodiny se mi zalíbily tak moc, že je synek asi dostane na narozeniny a taky jsem si vybrala asi milion nálepek na zeď, o výsledku budeme asi losovat. Druhá varianta je pro trochu odrostlejší děti, nálepku na zdi nechám, vyměním křeslo za veselé žluté, hodiny za méně infantilní, přidám parádní polštářky a barevné květináče. A když na to tak koukám, tak jsem asi trochu zastydla v dětství, protože tenhle hravý koutek se mi líbí skoro nejvíc. No nic, jdu dál plánovat, šetřit a sesadit Ikeu z výsluní nejlepšího obchoďáku s nabídkou věcí do bytu :-).


Děkuji Favi.cz za báječnou inspiraci a právě na těchto stránkách můžete vybírat zajímavé doplňky, dekorace či rovnou celé kusy nábytku.

Který koutek se vám líbí nejvíc? :-)

středa 22. března 2017

Kniha zrcadel: Pokřivený obraz pravdy

Autor: Eugen Ovidiu Chirovici
Originální název: The Book of Mirrors
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2017

„Pokud mám správné informace a ona tu noc opravdu navštívila profesorův dům podruhé, musela odtamtud odjíždět kolem jedné hodiny v noci a ne okolo deváté, jak vypověděl Flynn. Jinými slovy až poté, co byl Wieder napaden...“

Napínavý příběh o lžích, které jsou jen druhou stranou pravdy. O vzpomínkách, které se během času přemění v pouhý pokřivený odraz někdejší reality. O paměti, která je velmi svéhlavá a vrtkavá průvodkyně naším životem.

Zdroj: neoluxor.cz

Literárnímu agentu Peteru Katzovi přistane na stole, nebo lépe řečeno v mailové schránce, část rukopisu od neznámého autora Richarda Flynna. Nástin knihy popisuje Richardův studentský život na Princetonské univerzitě a jeho přátelství se spolubydlící Laurou Bainesovou. Laura je chráněnkou slavného a oblíbeného profesora psychologie Josepha Wiedera. Když ho Laura s profesorem seznámí a on mu nabídne brigádu, která spočívá v katalogizaci jeho domácí knihovny, je Richard na vrcholu blaha. Zaslaná část knihy ovšem končí v momentě, kdy je profesor za záhadných okolností zavražděn. Autor v průvodním dopise svatosvatě přísahá, že se jedná o skutečné události, a Peter Katz ho okamžitě kontaktuje, aby od něj získal zbytek rukopisu, protože jeho literární nos cítí, že tohle bude trhák.

Ale pozdě. Richard Flynn umírá a zbytek knihy není nikde k nalezení. Peterovi to nedá a kontaktuje svého známého novináře Johna Kellera a dá mu za úkol zjistit, co se tehdy událo. A tak se roztáčí soukolí pravd, polopravd a vyložených lží.

Perfektně rozehraný začátek vás zanechává lačných odpovědí na řadu zásadních otázek – kdo profesora zavraždil? Jaký měl motiv? Jak to, že se vraha nikdy nepodařilo dopadnout? Tím si autor E. O. Chirovici ovšem odbyl tu nejnapínavější část a ve zbytku knihy už se mu nepodařilo nastavené laťky dosáhnout a napětí mírně upadá.

Snahu vypátrat, co se tehdy stalo, postupně vyvíjejí tří protagonisté - literární agent Peter Katz, novinář John Keller a vyšetřovatel Roy Freeman, který měl tehdy případ na starost. Na jednu stranu je zajímavé sledovat pátrání prostřednictvím tří různých osob, na druhou stranu to nenabízí žádnou velkou výhodu ani překvapivé zvraty, takže kdyby to vyprávěla jen jedna osoba, vyšlo by to nastejno.

Autor těží z nápadu, že stejný prožitek se vzpomínkami může nápadně lišit, a tak rozehrává psychologickou hru s pamětí, vlastní sugescí a schopností z vědomí vytěsnit traumatické zážitky. Tak jako zrcadlové bludiště dává zdeformovaný obraz skutečna, tak je pro vyšetřovatele velmi obtížné rekonstruovat tehdejších události z osobních vzpomínek podezřelých, které se velmi často liší, dokonce si vyloženě protiřečí. Postupně padají zdi jednoho tajemství za druhým a pod každou odtajenou vrstvou je další dílek skrytý do roušky silných emocí, jako je láska, nenávist, ctižádost, žárlivost. Ostatně, které jiné emoce by měly vyvolat pokřivené vzpomínky, když ne tyto?

Kniha zrcadel je ryzí detektivka, není natolik kulervoucí, aby se dala nazvat thrillerem. Děj je plynulý a vyprávění postupuje poklidným tempem bez nenadálých zvratů. Akce je zde minimum, hybnou silou jsou hlavně dialogy. Jednotlivá odhalení jsou s precizním načasováním dávkována tak, aby nehrozila nuda a čtenářova mysl zůstala stále našponována zvědavostí.

Zápletka je vystavěna převážně na hledání motivu vraždy, pachatel je víceméně vedlejší a konečnému odhalení tak chybí očekávaný „aha moment“. Motiv však není ani udivující, ani překvapivý a tak je konec podivně rozmělněný a knihu zavíráte s pocitem, že jste byli nalákáni na něco, co jste nakonec nedostali. Takže ačkoli se nás E. O. Chirovici snaží zatáhnout do zrcadlového bludiště, Knihu zrcadel bych spíše přirovnala k rozebranému hlavolamu, který se postupně skládá dohromady, málokterá součástka padne napoprvé, ale v momentě, kdy poslední dílek zapeklité skládačky zapadne na své místo, zjistíte, že výsledek neodpovídá očekávání. A to je trochu škoda.

Za možnost si knihu přečíst děkuji knihkupectví Neoluxor, kde si knihu můžete zakoupit (nebo v jejich internetovém knihkupectví zde).

Četli jste? Co na Knihu zrcadel říkáte vy?

pátek 10. března 2017

Jak se knihomol balí na hory

Chystáme se do Alp. Já dokonce poprvé v životě. Ne že bych nikdy nebyla na horách, ale s našima jsme jezdili spíš běžkovat. Nic proti běžkám, můj styl se sice nápadně podobá tomu, co předvedl Adrian Solano v Lahti, ale i tak mě to baví. Pořádná lyžovačka je ovšem pořádná lyžovačka a i když jsem na lyžích nestála víc než deset let, věřím, že si to užiju. Tajně totiž doufám, že lyžařské (ne)umění se nezapomíná, něco jako plavání nebo jízda na kole. Jestli to není pravda, tak to nechci vědět :-).

První fáze – týden předem

Začínám balit. Lyže nemám, lyžáky taky ne, z oblečení mám akorát lyžařské rukavice, tak začnu tím nejjednodušším a to jsou knihy, zbytek se nějak vyvrbí. Má to být dovolená, takže buď budu na svahu nebo s knihou v ruce (obojí naráz mi bylo logickými argumenty rozmluveno :-D). 


Pro hnidopichy – jasně, můžu jet jen se čtečkou, ale mám dost lákavého papírového čtiva a navíc jedeme autem. Když se nám tam vejdou tři tašky jídla, tak nějaké to kilo knih nemůže být problém.

„Už se balíš? “
„Jasně, už jsem skoro sbalená... Mám Ódinovo dítě, sedmidílnej komiks, Řeky Londýna, Vejce a já a Jo Nesba. Taky nějaké knihy pro děti, nu, žánrově rozmanité... “

 A říkám to s patřičnou hrdostí, takhle balit jen tak někdo neumí :-D.

Druhá fáze – tři dny předem

Začínám panikařit, že stále nemám vybavení. Hlavně jako nelyžař teprve teď zjišťuji, že lyže a hůlky zjevně nestačí. Ale už jsem třikrát přehodnotila, které knihy nesmím zapomenout. Začíná to být zajímavé, zvláště když se s mou drahou polovičkou nějak míjíme odbornými termíny.

„Nechceš se svých kamarádek zeptat, jestli nemají na půjčení rakev?“
„Prosím?“
„Na auto...“
„Budeme ho pohřbívat?!“
„Ježíš, ženská, myslím takovou tu věc, co se do ní strkají lyže a dává se to na střechu auta.“
„Jo tak, střešní box myslíš. Zeptám se.“ Nazývejme věcí pravými jmény, což? :-)

A tím co budeme jíst.

„Tak jsem byl nakoupit jídlo na cestu.“
„Super! Ehm... Pět balení kokosových sušenek? Tři čokolády? Tortilla chipsy? Nutella? My budeme na multikalorický dietě?
„Co se ti nezdá?“
„No, mohli jsme vzít něco zelenýho nebo ovoce, víš, nějakej ten vitamín by nebyl k zahození,.“
„A proč?“
„Abychom neměli kurděje?!“
„Jo tak, neboj, vzal jsem dvě plechovky rajčat.“

Až se vrátím z hor stokilová, víte proč. A taky odteď vím, že existuje něco jako příčníky a podélníky, řídit sice stále neumím, ale připevnění střešního boxu mám v malíčku :-D.

Třetí fáze – den před cestou

Sbaleno, za vybavení i truhlu děkuji své kamarádce, ovšem jsem postavena před další problém - nejdou dopnout tašky.

„Ale no tak, vážně s sebou musíme tahat všech sedm dílů tohohle pitomýho komiksu?!“  To je manga, kamaráde!
„Jo.“
„Co kdyby sis vzala jen první díl?“
„Ne.“
„Aha a máš k tomu zřejmě naprosto logický a nepřůstřelný důvod.“
„Jistě.“
„A to?“
„No, když se mi bude líbit, tak si budu hned chtít přečíst všechny ostatní.“
„Jistě. A co kdybychom vzali jen ten jeden s tím, že když se ti bude líbit, tak si zbytek dočteš doma?“
„Ne.“
„Je ti jasný, že se chováš jako malý dítě a že ty knihy zůstanou doma?“
„Ne, protože když budu z prvního dílu nadšená a nebudu mít ostatní, budu protivná, naštvaná a nepříjemná tak, že PMS je proti tomu stavem klidu a míru.“
„Jasně. Berem všechny.“

Knihy zkrátka nedám :-D.

Epilog: Na místě

„Tak co jsi mi vzala na čtení?“
„Tobě? Neříkal jsi, že ti mám něco vzít...“
„Chceš mi říct, že táhneme půl auta knih a ani jedna není pro mě?!“
„Ehm...“

Problémy překonány, už se vyvaluju na sluníčku s knihou v ruce a dovolená může začít. Se dvěma dětmi to byla sice mírně nadnesená představa dovolené, ale o tom zase někdy jindy :-).

Jak se balíte na hory vy? :-)

úterý 7. března 2017

Temnější tvář magie: Alternativní města a jeden sympatický čaroděj

Autorka: Victoria Elizabeth Schwabová
Originální název: A Darker Shade of Magic
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2016

„Vždyť o těch světech vůbec nic nevíš,“ pokračoval, ale z jeho hlasu se postupně vytrácela bojovnost.
„Ale vím,“oponovala mu rozjařeně. „Máme Nudný Londýn, Kellův Londýn, Slizký Londýn a Chcíplý Londýn,“ odpočítávala na prstech. „Vidíš? Jsem bystrá žačka.“

Na tuhle knížku jsem si dělala zálusk už od prosince. Pak jsem si přečetla jednu negativní recenzi a usoudila, že to není kniha, bez které bych nemohla žít. Stejně si ale ke mě cestu našla a teď jí tu nevšímavost vynahradím veskrze pozitivním článkem, protože si to bez debat zaslouží. Zcela mylně  jsem si myslela, že se jedná o prvotinu V.E. Schwabové. Vůbec ne, autorka ma na svém kontě již několik knížek a k Temnější tváři magie si cestičku propsala například sérií Archiv nebo Můj anděl strážný.

Není jen jeden Londýn, jak ho známe, ale hned čtyři. Červený, kde to hýří magií, Šedý, kde magie naopak téměř vymizela, Bílý, který je skrz naskrz zbídačený a Černý, který je doslova padlým městem. A existují pouze dvě osoby, které se mezi těmito alternativními městy mohou svobodně procházet. Kell, kterého využívá královský dvůr Červeného Londýna a Holland, který je naopak sluhou vládců Bílého Londýna. Oba jsou poslední žijící Altari, mágové krve a kromě nich se přes zavřené dveře nesmí dostat z města do města ani smítko prachu.


V momentě, kdy se ke Kellovi dostane silný magický artefakt z Černého Londýna v podobě kamene, je mu jasné, že je v parádním průšvihu. Je třeba ho vrátit zpátky a to znamená podstoupit smrtelné nebezpečí a možná se vůbec nevrátit. K tomu se připlete mladá zlodějka Lila, následník červeného trůnu Rhy a Kell má co dělat, aby dal svět zase do pořádku a zachránil své město před zkánosnou vůlí černého kamene.

Tak tohle mě vážně bavilo. Čtyři alternativní pohledy na nám dobře známé město mi přišly jako docela neotřelý nápad. I když se čtyři zdá být docela hodně, autorka je dokázala tak báječně odlišit, že se ani chvíli necítíte zmateni. A to se cení. Je to tak trochu ztřeštěná honička a tak trochu pohádkový boj dobra se zlem, ale dohromady to funguje bezvadně.

Kell je klaďas jak vyšitý, sice trpí neúctou k pravidlům, které s gustem porušuje, ale to je sympatičtější. Holland je naproti tomu záporák až do morku kostí, využívá lstí a čirého násilí, aby dosáhl zkázy a zmaru. Jsou poslední dva žijící Antari, jeden dobrý, druhý zlý, něco jako jin a jang, Dr Jekyll a pan Hyde, světlo a tma, eh, myslím, že chápete, jak to myslím :-). A k tomu Lila, zlodějka bez rodiny a domova snící o pirátské kariéře, která se nebojí naskočit do rozjetého dobrodružství a která Kella usměrňuje správným směrem. Jistě vás napadne, že tady to začíná zavánět romantikou, jak tak bývá v young adult románech zvykem. Victoria Schwabová je ovšem skvělá, že si svůj pohádkový příběh nenechala rozmělnit v ucajdanou romanci a spokojila se jen s nějakou tou pusou a to ještě jen tak mimochodem.  

Příběh se autorce opravdu zdařil. Je čtivý, děj je opravdu poutavý a vlastně docela jednoduchý. Žádné hlubokomyslné filozofování, jen parádní dobrodružství. Zkrátka a dobře, je to velmi zábavná knížka pro mladší fantasy čtenáře, takže ji můžu jen doporučit a brousím si zuby na pokračování v románu Setkání stínů, který nakladatelství Argo chystá na duben letošního roku.

Už vám Temnější tvář magie prošla pod rukama? Co vy na ni? 

pátek 3. března 2017

Postav hlídku: Čipera a Atikus po dvaceti letech

Autorka: Harper Lee
Originální název: Go Set a Watchman
Nakladatelství: Mladá Fronta a.s.
Rok vydání: 2016

„Choval se stejně v soukromí jako na veřejnosti. Jeho životním krédem byla prostá novozákonní morálka, odměnou za její dodržování respekt a oddanost všech, kdo ho znali. Dokonce i jeho nepřátelé ho milovali, protože jim nikdy nedal najevo, že je za nepřítele považuje. Nebyl bohatý, ale pro své děti byl tím nejbohatším mužem, jakého kdy poznali.“

 Harper Lee se proslavila především románem Jako zabít ptáčka, který byl oceněn Pulitzerovou cenou a já ho považuji za vynikající knihu (recenze). Když jsem se dozvěděla, že vyjde jakési pokračování po dvaceti letech, které bylo napsáno ještě před vydáním této slavné knihy (snad to prý byla první verze Jako zabít ptáčka), skákala jsem nadšením metr dvacet. Bohužel román Postav hlídku nesplnil má očekávání a mám pocit, že se jedná o úplně zbytečnou knihu.


Šestadvacetiletá Jana Louisa (v mládí přezdívaná Čipera) jede do rodného Maycombu navštívit rodinu. Její bratr Jem je po smrti a o otce Atika Finche se stará teta Alexandra. Na nádraží se setkává se svým milým Hankem, který pracuje s jejím otcem v advokátní kanceláři a neúnavně jí nabízí sňatek. Po radosti z návratu do míst, které důvěrně zná, otřese její životem událost, kdy zjistí, že její otec, její přítel a zjevně všichni obyvatelé městečka podlehli masovému rasismu a jsou zastánci pokračování rasové segregace. Má pocit, že veškeré její vzpomínky na dětství a vztah k otci, ke kterému doposud vzhlížela jako k hrdinovi, byla jen líbivá iluze, a nedokáže se přenést přes hořké zklamání.

Téma rasové nenávisti bylo zásadní už v románu Jako zabít ptáčka, tady se ovšem rasismu autorka dotýká víceméně jen okrajově a slouží jí jen jako prostředek pro nastolení zmatku v citech hlavní hrdinky. Hlavní dějovou linku tak tvoří vztah Jany Louisy k minulosti a k městečku, kde vyrostla. Pochopitelně se hraje na sentimentální notu a vzpomínkové návraty do minulosti, které tolik připomínají pasáže z kultovní knihy, jsou tím nejlepším, co nás ve vyprávění čeká.

Kdybych měla jmenovat dokonalého literárního muže, který by svými morálními zásadami a charakterem měl sloužit lidem za vzor, vybrala bych právě Atika Finche (Jon Snow a Albus Brumbál nechť prominou :-)). Vlastně on byl jeden z důvodů, proč jsem se na Postav hlídku tolik těšila a proč mé očekávání nebylo naplněno. Nejenže Atikus nedostane mnoho prostoru, ale navíc se ho autorka rozhodla svrhnout z božského piedestalu ctnostného chování, a to čtenáři přináší vlnu rozčarování. V momentě, kdy Jana Louisa zjišťuje, že představa jejího otce coby kladného hrdiny bez bázně a hany by mohla být jen přetvářka, ke které tolik let vzhlížela, se dostaví pocit deziluze a víra v lidské dobro se naprosto vytrácí.


Začátek příběhu je nesmírně zdlouhavý. Jan Louisa, v šestadvaceti letech již oproštěna od své dětské nevinnosti, s cílenou jízlivostí a odtažitostí komentuje dění v městečku. Nyní je jejím domovem New York a s úšklebkem na tváři se dívá na ryzí maloměšťáctví obyvatel rodného městečka, avšak stále se nic zásadního neděje. Příjemným zpestřením jsou její střety s tetičkou Alexandrou, které ale postrádají ten nenucený vtip, který tak dobře známe z „Ptáčka“. Když už děj začne nabírat na obrátkách a autorka se konečně dostane k jádru pudla, tak se dočkáte akorát naprostého rozladění, protože vyhrocení situace je podáno takovým způsobem, že do poslední chvíle nevíte, na čem vlastně jste a co se vám snaží autorka sdělit.

Postav hlídku nás sice zavede do starého známého prostředí a k postavám, které čtenář znalý předešlé knihy tak důvěrně zná, ale obávám se, že tím veškeré klady této knihy končí. Zatímco román Jako zabít ptáčka je citlivým příběhem o dospívání, plným naděje a optimismu, který ukazuje jakou sílu mají předsudky a jakou hodnotu lidská morálka, tady iluze přicházejí o život a snaha to v závěru stočit k pozitivnímu poselství zkrátka nefunguje.

 Harper Lee je bezpochyby velmi dobrá spisovatelka a své řemeslo a jazyk ovládá s citem, ale román Postav hlídku bohužel ani zdaleka nedosahuje kvalit Jako zabít ptáčka. Myslím, že pro jeho fanoušky to bude zkrátka zklamání.

Četli jste knihu? Také jste z ní byli zklamaní nebo se vám líbila?

středa 1. března 2017

Únor bílý, čtenář sílí

Můj únor se nesl ve znamení otravné zimy, ale zase čím víc času doma, tím víc čtení :-). Jaké knihy a věci mi zpříjemnily tento měsíc?

Únorové čtivo

Valentýna vyloženě neslavíme, ale aby se neřeklo, tak jsem si přečetla pár romantických slaďáků. Nejdelší jízda od Nicholase Sparkse byla moc fajn (recenze), kniha Sexy vrásky a jiné lásky od Indie Knightové byla zklamáním (recenze). Jinak se mi hodně líbila kniha Rus je ten, kdo miluje břízy od Olgy Grjasnové (recenze).

Nakladatelství Epocha

Nehoním recenzní výtisky ani nemám potřebu vytvářet sáhodlouhý seznam knižních spoluprací. Ale... Nakladatelství Epocha je mi opravdu sympatické a vydává knihy, které bych si ráda přečetla, takže jsem jim zkusila napsat a ono to vyšlo! Obdržela jsem parádní detektivku Bolest (recenze), knihu povídek Archa zrůd (recenze) a sci-fi Epos o panáčkovi, který ještě čeká na přečtení.
              









Knihy pro děti

Jsou krásné a baví mě skoro víc jak synka. Na Vánoce Ježíšek přinesl Zimu a vzhledem k tomu, že ji čteme pořád dokola, tak jsem přemýšlela, že mu koupím další roční období na narozeniny, které bude mít za chvíli. A osud mi byl nakloněn, protože na ně zrovna měli na Megaknihách velkou slevu, tak je máme komplet. Pokud máte malé děti, určitě doporučuju, neboť je to téměř nekonečný zdroj zábavy :-).




Zdraví

Věřím, že zdraví  je základ života nebo jak se to říká a nikdy není na škodu se dozvědět nové a přínosné informace. V duchu tohoto hesla jsem knihovničku rozšířila o dvě publikace. Velmi odbornou Jedlou sodu (recenze) a velmi zajímavou Léčbu zemí - Průvodce výchovou zdravých dětí v nezdravém světě.


Internetový fantasy deník Sarden

Fantasy je mým oblíbeným žánrem a když Sarden vyhlásil, že hledají redaktory, poslala jsem jim na ukázku něco ze své tvorby a světe div se, rozhodli se to se mnou zkusit :-) Takže jsem zase o něco blíže svému oblíbenému světu čarodějů, elfů a zemí, kde realita bývá notně pokřivená. Tak mi držte palce :-).

Kultura

Navštívili jsme výstavu Noemova archa v Nové budově Národního muzea. Je plná zvířátek (nečekaně) a myslím, že dostatečně pobaví jak malé děti, tak i dospěláky. Synek se zasekl u žraloka a nemohli jsme ho dostat pryč a já se zakoukala na chřetýše a pak se mi o něm zdály děsivé sny :-D.

         

A taky jsem konečně viděla film Fantastická zvířata a kde je najít. Skvělá podívaná. Eddiemu Redmaynovi role Mloka Scamandera padne jako ulitá a co si budeme povídat, návrat mezi čaroděje a mudly je těžká nostalgie a neuvěřitelná zábava v jednom. Taky jsem se dostala k přečtení původního scénáře a je bezvadný, s dokonalými ilustracemi. Četla jsem ho den po filmu a i když jsem si pamatovala větu po větě, stejně mě to neskutečně bavilo :-).

Doctor Stranger things


Viděla jsem první řadu seriálu Stranger things a ačkoli to někteří kritizují, že jako mysteriózní až lehce hororový film to rozhodně nevyznívá, tak mě se to líbilo, a občas jsem se docela solidně bála :-D. Ale já jsem docela strašpytel, horor Kruh jsem viděla jednou a pěkně dlouho jsem z něho nespala :-D.
Má první marvelovka Doctor Strange taky nedopadla špatně. Aćkoli mě tyhle filmy míjí a přiznám se, že jsem na to koukala hlavně kvůli Benedictu Cumberbatchovi, tak mě to kupodivu celkem bavilo.

Biorythme

Objevila jsem novou kosmetickou značku. Přivedla mě na ni kamarádka (které teď za to děkuji a zároveň ji proklínám :-D) a z jejich deodorantů jsem naprosto unesená, tak jednoduché a účinné přírodní složení jen tak nenajdete. A protože jsem si nedokázala vybrat tu správnou vůni, pořídila jsem si na testování v miniaturkách všechny :-). A malinový balzám na rty k tomu. Pokud vás to zajímá, tak stačí mrknout na biorythme.cz.

Mateřské radosti

Pořídila jsem si nový nosící šátek a je boží! Kdyby to náhodou někoho zajímalo je to šátek české firmy Loktu She s názvem Bird Garden Passiflora. Myslím, že nám s dcerkou fakt sluší a je to zkrátka láska na první navázání :-D. Upřímně mám z něho větší radost než ze všech těch knih, ale psst, aby se blog neurazil :-). Navíc jsem se zapsala na testování dalších dvou, takže se obávám, že se ze mě stává nosící maniak (naše princezna holt bojkotuje kočár, tak co nadělám, že).

         

Jak jste se měli v únoru vy? :-)


Zdroje obrázků: fandimefilmu.net, onlinefilmy.net